N.Sarkozy a další související případy pro psychiatra

Někteří představitelé zakládajících  zemí  Evropské unie   hledí na nováčky blahosklonně, někdy   s nepřehlédnutelným  despektem a občas je mistrují. Objektivně nelze vyloučit, že takový přístup může mít i své opodstatnění. Jenže, rovněž platí, že každý by si měl, ze všeho nejdříve, zamést před vlastním prahem...

Všechny  občany ČR  nelze nacpat do jediné  škatulky. Nesporně z  ní  mocně vyčnívá   mediálně  vlivná  klaka, až extrémně  kritických  masochistů, kteří, ve jménu snad jakési   pofiderní světovosti, s  neobyčejným gustem kálejí do vlastního hnízda.  

Je to  tristní  pohled na tyhle  světoobčany s českým pasem, kteří s takovým nadšením,  vítají a okamžitě  papouškují   každou, často i hloupou, nespravedlivou   kritiku, negativní  zmínku, či  provokaci   na adresu České republiky a jejich představitelů.  To nedávné  bučení, evropských poslanců, v průběhu projevu českého prezidenta,  v nich ještě dodnes  vyvolává  euforii, né - li přímo orgasmus.

Také nejsem zastáncem  nacionalismus, ani  trapného  vlastenčení, jenže pořád mi to přijde  jaksi srozumitelnější, pochopitelnější, než ty veřejné  exhibice  výše uvedených  Čechů, kteří  se  tak ochotně, přímo s rozkoší,   nechávají  ponižovat, svazovat,  bičovat a činí jim snad potěšení, pokud je  ještě  někdo důkladně pomočí.

Jistě, existují  pádné důvody k výhradám, ke   kritice, ale když necháme stranou tu zjevnou zaťatost, nenávist až za hrob, zjistíme, že to s těmi našimi vládními politiky není ani zdaleka tak zlé, jak je  to téměř dennodenně prezentováno   ve většině českých  médií.

Současné české předsednictví EU dokazuje , že naši představitelé úspěšně   obstojí v konfrontaci  se svými zahraničními kolegy. Díky zmíněnému předsednictví  máme také   větší možnost  - do detailu se  seznámit   s manýry  politiků evropského kalibru a řekl bych, že to není žádná sláva.

Při všech těch výhradách k českým politikům,  mi  tak nezbývá, než  připustit, že například  ve srovnání s evropsky všeobecně  respektovaným N. Sarkozym, to jsou  úplní beránci. Když jsem před časem četl, že na připravovaném  summitu NATO si tenhle špičkový evropský politik  výhružkami   vymohl sezení v čele, hned  vedle šéfa a na své původně určené  místo se má  vrátit až  po odchodu fotografů z jednacího  sálu, myslel jsem původně, že jde jenom  o nepovedený žert. Jenže podobných, doložených,  nedůstojných  příběhů pořád přibývá,  je jich  k dispozici celá dlouhá řada. Jak to tedy, že tenhle trapný exhibicionismus téměř nikomu z té civilizované, vzorové  Evropy prakticky nevadí?

Samozřejmě, je užitečnější brát si poučení  raději z těch lepších příkladů. Ale i tak a  nejenom v souvislosti s  maličkým  francouzským prezidentem, raději pomalu s tím naším sebemrskačství. V Evropské unii jsme i  po těch  čtyřech letech pořád ještě  víceméně nováčci. Připouštím,  nezkušení, handicapovaní  léty života v totalitě,  ale tak ostentativně se stydět, to tedy  rozhodně nemusíme...