Když tak veřejně deklaroval, že možná úplně největší zásluhu na pádu československého komunistického režimu v listopadu 89, měla falešná fáma o smrti studenta Šmída…
Kupodivu, až dosud jsem zaznamenal jen několik ojedinělých, podrážděných reakcí. V neděli se to sice pokoušel napravit - pořádně rozmáznout Václav Moravec, ale v slovenském televizním studiu to nějak vyšumělo, místní režie patrně neměla dost pochopení pro jeho obligátní válčení s českým prezidentem…
Přestože jsem se před Listopadem účastnil mnoha protirežimních demonstrací – první ránu policejním obuškem jsem absolvoval už někdy v šedesátých letech u Máchy, nemohu dost dobře panu prezidentovi dosvědčit, že ten policejní zásah na Národní třídě 17.listopadu, nevybočoval z obvyklé normy, neboť po tom cca půlhodinovém posedávání na Národní, přerušované jen drobnými potyčkami a zpěvem státní hymny, jsem s pocitem dobře vykonané práce, jen s drobnými problémy odkráčel domů, poslechnout si, jak o téhle doposud nevídané demonstraci informují cenzurovaná česká média a Hlas Ameriky…, takže jsem finále – ten závěrečný výprask, tentokrát prošvihnul…
Ale, pokud se týká toho Zemanova tvrzení o úžasné výbušnosti fámy o umlácení studenta Šmída, musím mu dát zcela jednoznačně zapravdu.
Ostatně, už jsem o tom před rokem, či dvěma psal. Když se druhý den, zřejmě skrze Hlas Ameriky, rozšířila ta zpráva o smrti Šmída, byl to naprostý zlom.
Tehdy jsem se vydal na Václavák, už zcela zbavený pudu sebezáchovy - odhodlaný, poprvé v životě se těm komunistickým vrahounům postavit. V podobném rozpoložení se evidentně nacházeli i ostatní lidé, kteří se tenkrát houfovali na Národní třídě, na Václaváku.
Esenbáci tuhle pogromistickou náladu zjevně dobře vnímali - zalezli do svých služeben, nebylo po nich ten den ani vidu, ani slechu. Jejich občas rychle projíždějící volhy s modrými majáčky byly provázené masivním pískotem, házením kamenů… Do téhle doby něco naprosto nevídaného!
Pokud snad tenhle Listopad měl opravdu něco společného s revolucí, tak tu zápalnou jiskru nutno spravedlivě připsat těm skromným soudruhům ze Státní bezpečnosti, kteří doposud nevyšli z anonymity, a v neposlední řadě i agentovi Zifčákovi, slečně Dražské, panu Uhlovi a Aničce Šabatové…
