Můj dědeček nebyl milicionář!

Před pár dny jsem na blogu  iDnes jen tak v rychlosti  přelétl  dojemné vzpomínání  autora na jeho  báječného dědečka. Upoutalo mě, jak   do  titulku statečně  vecpal lascivní  informaci, že  děda  byl milicionář.

Chápu, nedá se s tím  nic moc  dělat. Někteří dědečci prostě  byli kdysi  prokazatelně sadomasochisté, estébáci, gigolové, milicionáři, atd., ale to vůbec nevylučuje, že se většina z nich   ke svým vnukům, vnučkám chovali příkladně...  

Také občas vzpomínám na mého dědečka i když jsem si ho moc neužil. Je dobré občas věnovat vzpomínku svým  blízkým. Docela věřím  tomu blogerovi, že ten jeho  dědeček milicionář, byl přesně tak báječný jak si ho  uchoval v paměti.

Určitý problém, pro mne,  snad spočívá jenom v tom, že jsem až příliš často vídal tyhle milicionáře při dost ošklivých příležitostech  a tak se mi   nedostává potřebných  sympatií, ale hlavně,  nemohu vstřebat proklamovaný   názor, že do té železné pěsti dělnické třídy, opravdu museli slušní lidé vstupovat. Takové tlaky samozřejmě v dobách fašismu a komunismu  existovaly a je také dost  pravděpodobné, že  bez těch  hnědých, či šedivých  uniforem,  by si mnozí  lidé své pracovní  místo asi neudrželi.

Vždy  však záleželo na každém konkrétním  člověku -  zda si více cení pohodlí, funkce, nebo  má pro něj větší hodnotu ta nic nevynášející osobní  čest. V totalitních režimech, to ostatně patří k věci,  že jsou občané tak  nekompromisně  podrobováni nejrůznějším pokušením  a zkouškám charakteru.

Přestože to není spojené s nějakým bonusem, jsem opravdu moc rád, že můj dědeček nebyl milicionářem. Že na něj mohu  s bezvýhradnou  hrdostí vzpomínat a to nejenom ve chvílích kdy si prohlížíme staré fotografie,na kterých  občas  pózuje ve slušivé legionářské uniformě.  

Má to tak někdo štěstí!