Mnichov 1938 - co kdyby...

Konec září, a ještě k tomu  pěkně kulaťoučké  výročí, představuje docela vhodný čas k úvahám o tom, zda jsme  se měli postavit  nacistickému Německu, nebo  byla  opravdu  namístě   ta státnická moudrost s jakou jsme se  nakonec podrobili...

Žádná nová konference, či historická studie  už nepřinese nic zásadně nového, co by  mohlo změnit  pohled na tyto události. Jen málokdo  pochybuje o konečném výsledku  takového vojenského střetu. Ostatně,  svědčí o tom  i   ta následná, katastrofální porážka vojensky mnohem silnějšího a stejně odhodlaného  Polska.  Vojenský odpor  bychom nepochybně  zaplatili statisíci lidských životů, devastací země, atd.  A přesto je i dnes  velkou otázkou, zda ta rozumná kapitulace byla tím lepším řešením, zda pro budoucnost této země,  nebyla  snad ještě mnohem více  zničující, než všechny  ty předpokládané  válečné oběti.

Diskuse na toto téma budou zřejmě nekonečné a nikdy nedojde ke shodě. K  nezpochybnitelným faktům však  patří rovněž  skutečnost, že tehdy  existovala silná, téměř jednotná  vůle  bránit se,  že lidé  byli v té kritické situaci skutečně  ochotni nasadit  životy  za svou vlast, republiku. Známá, s nadšením  uskutečněná   mobilizace, patří snad  vůbec  k  těm nejsvětlejším stránkám naší novodobé historie.

V některých  současných internetových anketách převládá názor, že jsme se měli přece jenom  bránit. Mnohem více, než tyto názory, které dnes nikoho nic nestojí a k ničemu nezavazují, by mne  však zajímala  odpověď   na otázku, kolik občanů , by bylo  dnes  ochotno riskovat  život pro  svou zemi - Českou republiku. Popravdě,  v případě  upřímných odpovědí,  se  obávám  velice nepříjemného skóre - téměř debaklu.    

Může to mít  množství  nejrůznějších  objektivních důvodů. Určitě bych však  nevynechal  ani ten   dopad roku 1938 - tu morální devastaci následující po té  pragmatické  kapitulaci.

Některé, byť sebezničující  porážky, nakonec nemusí být vůbec tím nejhorším, co může,  tu kterou zemi postihnout...