Milá vzpomínka na Miroslava Štěpána

Je to  paradox, ale  zmíněného,  bývalého  šéfa  pražských komunistů  je  mi dnes  málem až  líto a to nejenom proto, že byl takovou bílou vránou… 

Po Listopadu, jako jeden z mála komunistických pohlavárů  -  spočítat by se  dali  na prstech jedné ruky, byl odsouzený z politických důvodů, zatímco těm ostatním – řádově větším grázlům  snad  ani nezkrouhli penze…

Jistěže  to  byl darebák, jenže – v první řadě měli jít nepochybně  sedět   davy  mnohem větších, nebezpečnějších  darebáků  odpovědných  za teror   v padesátých letech, za desítky let   nesvobody, kteří nechávali na hranicích střílet do lidí, atd., atd.

Štěpán se mi po dlouhých letech  znovu vybavil, když  jsem  nedávno kdesi zahlédl citát z jeho pověstného projevu  k shromážděným zaměstnancům  ČKD, 23.listopadu 1989:

„V žádné zemi, ani v rozvojové, ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být.“

Krom  načasování a místa, to vůbec nebyla hloupá řeč. Jenže  Štěpán  měl navíc ještě smůlu, že kdosi  z naštvaných  posluchačů  začal vtipně skandovat  - My nejsme děti! Tenhle, tehdy snad stokrát odvysílatný  televizní  šot  tak fakticky - ve švejkovském stylu,  ukončil  boj o moc…

Miroslav  Štěpán  je  dávno po smrti a tak ho už ani nemusí trápit, že v těchto zmatečných časech, a také už v Česku,  patnáctiletí děti  určují nejenom to, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být…