Loučení s Václavem Klausem

Není to ke chlubení, ale při mé otravné kritičnosti, neexistuje moc žijících osobností, natož pak politiků, ke kterým bych se radostně hlásil.

K těm několika málo černým ovcím, až do nedávna patřil také Václav Klaus.

Teď už ale nějak nedokážu rozdýchat tu jeho pokračující, očividně  nebezpečnou kampaň - napadající stávající protiepidemiologická opatření.

Také si cením lidské individuality, svobody. Pokud by šlo výhradně jen o mne, šel bych rovněž do rizika a ty hnusný roušky ignoroval.

Jenže, ono teď jaksi vůbec nejde o mne, či jiné jedince, kteří hrdě demonstrují, že nejsou z toho covidu, z ohrožení vlastního života, podělaní.

Nevidím to jinak, nežli, že taková originalita, jedinečnost, v těchto nehezkých časech, objektivně škodí nesporné většině spoluobčanů, kteří, nejspíše právem věří, že ty nepříjemné represe, pandemii alespoň brzdí, že jen díky nim nemocnice pořád ještě fungují, netřeba je zabarikádovat.

Upřednostnit vlastní individualitu, pocity, před obavami ostatních, mi přijde nejenom nebezpečné, ale taky neslušně sobecké.

Václav Klaus se z toho určitě nezhroutí, ale z mého, už i  tak hubeného seznamu žijících respektabilních osobností, tak vypadl další kousek.