Lituji, ale té souzené stařenky mi opravdu není líto...

Bývalá prokurátorka v kauze Milady Horákové  asi prožívá nejhorší chvíle svého života. Nějak se mi však v tomto  případě nedostává soucitu s tou  šestaosmdesátiletou stařenkou vláčenou soudní mašinérií, neboť z těch jejich vyjádření je zřejmé, že pokud snad vůbec něčeho lituje, tak pouze sebe sama...

Ludmila Brožová - Polednová je ovšem také  nezpochybnitelným důkazem o  zvrácenosti komunistického režimu. Vždyť  do toho  monstrprocesu ,  bývalou  sekretářku, komunistická strana delegovala hned  po absolvování ročního právnického kurzu, především proto, aby  jako žena - schopná recitátorka - zapůsobila na publikum.   

I když  Brožová - Polednová sehrála neblahou úlohu i v dalších politických soudních procesech padesátých let, lze ji možná  uvěřit, že vždy jenom s plným nasazením  plnila přání strany a svých nadřízených. Nevím, zda je to otázka stáří, či absence svědomí,  inteligence, ale ta paní si  zřejmě dodnes  opravdu myslí, že  to tak bylo  všechno v pořádku.

Pokud  je mi však v takových  zcela výjimečných  procesech něčeho líto, je to fakt, že byly v minulosti  úmyslně sabotovány, odkládány a  před soudeme tak nemohly stanout   větší ryby.

Nepředpokládám, že by si tato prokurátorská karikatura -  loutka, svůj trest odseděla, ale  ten proces i tak považuji za prospěšný, snad alespoň někomu otevře oči...