Kulturní revoluce - Znám jednu dívku, co má dukáty, má dukáty…

V médiích zaznamenávám  prudký nárůst nejrůznějších, veskrze  trapných  celebrit, které se, zřejmě z nedostatku jiných  prožitků,   vychloubají    dvojkou z mravů na školním vysvědčením.

Bývá   mi  z  takových  vejtahů  nanic. Pokud by už  tedy  snad  měl  někdo  vzbuzovat  pozornost   zhoršenou známkou z chování -  měli bychom to  být  především my   trojkaři, kterým pořád   hrozili polepšovnou  a nikoliv tihle nudní  frajírci, kteří  přišli o obligátní  jedničku povětšinou  jen tím, že zapomínali  domácí úkoly, rozbili okno,  nebo se nepřezouvali…

Jednu z  mých  trojek  z mravů jsem koupil  skrze  výchovný školní  koncert   konaný  v pražském Obecním domě.

Každý  únik  ze školních lavic  byl   pro drtivou   většinu z  nás vítaný a to dokonce  včetně  cvičných poplachů civilní obrany a družby se sovětskými pionýry. Bohužel, v  časech  mé školní docházky, se nám   o  nějakých  pátečních absencích z důvodu  uvědomělého  boje proti  zhoršování životního prostředí  ani nesnilo. Nemuseli by mě  přesvědčovat ani maličko!  

Do Obecního domu  jsme  se, bez ohledu na ten luxus,    dostavili, tak, jako v podobných případech,  odpovědně vyzbrojeni   praky  a dostatečnou  zásobou   skobiček.

Jenže,  v pompézním  koncertním sále  se,  k našemu překvapení pořád  nezhasínalo a navíc, nezvykle aktivní pedagogové v uličkách  chrámu kultury   systematicky  patrolovali.  Jakákoliv  střelba  na přítomné  národní  umělce  exhibující na pódiu  by  byla  hotovou  sebevražednou…

Nezbývalo  tedy, nežli to  nějak přežít, jako matematiku, ruštinu.a tak.  To ale platilo  až  do chvíle, nežli  zmínění národní umělci a umělkyně  vyrukovali  se  šlágry z Prodané nevěsty.

V první moment     šokovaly  především  ty   nepřehlédnutelně   přestárlé zjevy  Jeníka a Mařenky  blábolící  pořád  cosi o mladé lásce.  Ale   definitivně   nás   dostal  jinej  dědek, do omrzení   vyřvávající -  že zná jednu dívku, co má dukáty!

 Tahle,  pro nás  mutující  barbary, do nebe volající  umělost,   nabubřelost,   se  okamžitě  vyhoupla do čela  našich   nejsilnějších   „kulturních“ zážitků  Bylo to doslova  euforické, nešlo se toho zbavit ani po skončení produkce.

Ani   autoritativní,  rázná třídní  nás  na zpáteční  cestě  tramvají, přes veškeré nasazení,  tentokrát  nedokázala  zpacifikovat.

 Každou chvíli, v   nabité tramvaji, kdosi , v záchvatu smíchu   zanotoval  alespoň   kousek  árie,  která se mu  vryla do  paměti. Pranic nepomáhalo už ani to  otevřeně  zlostné PSSST!  pedagogického doprovodu  doprovodu.

Všechno  ale  bylo  ještě  takřka   snesitelné až do chvíle nežli mutující  kamarád,  ze zadní  plošiny  na  plný  pecky,  nebojácně   spustil  – Znám jednu dívku, co  má dukáty, má dukáty…

Patrně to byl v těch mých nácti   letech  můj  první opravdu  dobrej   fór, když jsem na něj, v  těžkém   záchvatu  smíchu zase , přes celou tramvaj, na oplátku   řval   -  Zná  jednu dívku, co má dukáty, má dukáty. Zná jednu dívku co má dukáty, má dukáty  a chalupu a chalupu, chalupu od táty…

Jestli   se   nepletu – tak právě    tohle tedy  byla   má úplně první trojka z mravů, za úplně první otevřené  povstání proti autoritám - prostě taková klasická  kulturní revoluce!