Krmte kočky!

Nikdy by mě nenapadlo, že na starý kolena  budu přikrmovat partičku polodivokých koček, ale  co,  existují  ještě větší neřesti…

Jednou jsem jim něco hodil a druhý den už na to krmení  samozřejmě čekaly, zařadily ho do svého denního programu a protože nerad kohokoliv zklamávám, stal se z toho rituál…
Přitom, jen jedna z těch  koček se dovede pořádně přitulit a spustit  motorek, ostatní zajímá  jen to žrádlo. Není se co divit a  taky to není  poprvé v životě, co   dělám někomu vola!
Když bývám občas  na cestách, nemohu se dostavit, mám   z toho regulérní výčitky svědomí, před očima pořád  ty hladový kočky…
Tak  to funguje už  více než rok. Kočky mi chodí naproti, všude kolem je klid a pohoda. Až nyní,  o prázdninách, se tu  objevily zvídavé  dětičky. Vůbec jim nešlo  do hlaviček, že ta zvířátka trochu krmím, přestože nejsou mé…
Snažil jsem se  vysvětlovat, že  když člověk někomu pomůže, dělá  radost, (třeba i zvířátkům) může z toho mít sám docela pěkný pocit. Zřejmě jsem ale  nebyl  přesvědčivý. V těch dětských očích jsem nezahlédl  ani jiskřičku poznání, spíše  takovou prázdnotu.
Kurážnější holčička mě požádala, že by chtěla taky krmit. Všem jsem  tedy rozdal  trochu toho  salámu a sledoval, jak si   kočky pomalu, opatrně zvykají na nové krmiče.
Šlo to dobře a tak jsem tam ještě kus toho gothaje   nechal  a šel  svou cestou. Když jsem se po chvíli   vrátil  pro čepici - viděl jsem scénku za všechny prachy. Kočky s patřičným odstupem  napjatě sledovaly, jak se   dětičky  cpou tím  zbytkem  mizernýho salámu…