Tu a tam mi ještě někdo napíše, že mě kdysi rád četl, ale teď je to prý hrůza, že prý jsem, nejspíše věkem zblbnul…
Netroufám si tuhle eventualitu tak úplně vyloučit, ani nejsem bezvýhradným vyznavačem sloganu, že jen blb nedokáže změnit názor, za kterým lze lecos nehezkého poschovávat. Nicméně, lidé se přeci jen časem mění, v tom horším případě jen a jen chátrají. Přesto nepovažuju za příliš chytré, všechnu mizérii připisovat na konto stáří.
Pro mnohé to dnes může znít neuvěřitelně, ale v těch starých, nedobrých časech ještě komunisti hrdě nosili v klopě stranické odznaky, z montgomeráků jim nejčastěji, okázale vyčuhovalo Rudé právo a ostatní důsledně oslovovali – soudruhu, soudružko.
Tihle týpci mě děsně štvali, při každé dobré tlačenici jsem do nich , „náhodně“ vrážel a občas se mi podařilo pomačkal i to jejich velkoformátové čtivo. Trvalo nějakou dobu, nežli jsem z té infantilní „partyzánštiny“ povyrostl.
Ti, kterých jsem si vážil byli pro mne vždy jen pánové, paní - zatímco s blbci a s „třídními“ nepřáteli jsem nadšeně soudruhoval, používal to oslovení jako těžkou osobní urážku.
A došlo i na to Rudé právo. Čase, jsem pochopil, že především tady jsou zveřejňovány ty nejdůležitější informace, které se v ostatních novinách, navíc v silně zředěném stavu, objevují až s několikadenním zpožděním a tak jsem se to jejich neskladné Rudé právo, v duchu známého sloganu - Poznej svého nepřítele, naučil pravidelně číst. Zvláštní, v té době do mě spoluobčané, v těch tehdy obligátních tlačenicích začali tak nějak častěji strkat, šlapat mi na nohy...
Ostatně, z velice podobných důvodů si dnes pouštím i ty politicky nabušené zpravodajské pořady té jejich České televize. : - )
