Jiřímu Drahošovi - Ach synku, synku…

Ne, do poražených se nekope. Doufám, že mi to nebude nikdo podsouvat. Ostatně, samotný  pan profesor přeci  tvrdí, že neprohrál…

Za komunistů jsem jen málokdy scházel na nějaké pražské protistátní demonstraci. Obvykle se tu moc neřečnilo, neb takové pokusy  fízlové  okamžitě likvidovali.

O to víc se tady  skandovalo a často se  zpívávala i osvědčená  státní hymna. Kde domov můj…obvykle oddálil zásahy pendrekářů…

Bohužel, nikoliv úplně výjimečně byla na repertoáru také Masarykova oblíbená lidovka  - Ach synku, synku…

Z té jsem měl vždycky blbej pocit  -  nikdy jsem se nepřidal. Dodnes mi zpěv oblíbeného hitu, oblíbeného politika,  přijde takový  trapně tatíčkovský…

S Jiřím Drahošem jsem se, s pravděpodobností rovnající se jistotě, na těch protestních akcích  nikdy nepotkal – ten tehdy přece dělal vědu…

Na demokracií a svobodu  si zřejmě vzpomněl až v  časech, kdy už se to už oficiálně  smělo!  Zato se  postavil do čela   demokratů a  navíc ještě oprášil  tu  – Ach synku, synku…, která  důsledně provázela jeho volební kampaň.

Za tu dobu jsem se příliš  nezměnil, pořád ještě  mi vadí vyvolávání  duchů – to  tatíčkovství  spojené s TGM, zvláště pak od takový pozdě probuzených demokratů, co  v těch nejtěžších dobách drželi hubu a krok -  fakticky kolaborovali a teď najednou hrdě třímají prapor svobody a demokracie…

Takže, pane Drahoši, oral jste oral, ale málo. Kolečko se vám, logicky, polámalo!

Jak vidno, přes  všechen  ten panující pesimismus – nějaká ta spravedlnost pořád přece jen existuje!