Ještě jednou Pavel Kohout

Na nedávnou, mírně ironickou  glosu věnovanou půlnočnímu televiznímu rozhovoru s osmdesátiny  slavícím Pavlem Kohoutem (Potrestaný Pavel Kohout) jsem obdržel hned  několik nerudných reakcí - především odkazujících  na zlo, které kdysi tento  renomovaný dramatik a spisovatel tak aktivně pomáhal šířit.  

Nezažil jsem ta „nejlepší“  léta toho modrokošiláče, za které se Pavel Kohout už mnohokrát veřejně omluvil. Osobně si  pamatuji  Kohouta z té lepší stránky, když  začátkem  šedesátých letech vystupoval, tehdy nevídaně kriticky,  v televizi, na sjezdu spisovatelů, v 68. byl účastníkem těch prvních diskusí, které odstartovaly Pražské jaro a   jako jeden z mála tehdejších komunistů tehdy veřejně kladl otázku, zda vůbec mají komunisté morální právo být v čele toho demokratizačního procesu. O jeho pozdějším disidentství toho bylo už řečeno tolik, že to nemíním znovu připomínat.

Není to můj šálek kávy, ale nikdo Pavlu Kohoutovi asi nemůže  upřít literární talent. Kdysi se mi dostal do ruky jakýsi výbor  z Dikobrazu padesátých let a ani v těch hrozných, s prominutím, sračkách se nadání PK nedalo přehlédnout.

Jinak ovšem chápu, že existují lidé, kteří nikdy Pavlu Kohoutovi neodpustí. Hodně jim rozumím. Zvláště na  těch našich komunistických kajícnících mi mnohdy  něco nehraje. Až příliš často  mám pocit, že při té sebekritice kloužou jenom tak po povrchu, že v nich něco podstatného z té jejich  doby přetrvává.

Myslím, že se nikdo tak často a otevřeně kriticky nevracel k své minulosti jako zmíněný  Pavel  Kohout. Není to zase tolik důležité, ale mmne  už téměř přesvědčil. Scházelo  jen docela málo, ale  před nějakým půl rokem  jsem náhodou narazil na  jeden jeho  rozhovor, v kterém si, až neuvěřitelně   pochvaloval  ten známý  masakr  Sovětské armády  v  Maďarsku 1956.        

 Docela mě to mrzí, ale zřejmě pořád platí, že - Starého psa  novým kouskům nikdy  nenaučíš...