Je mi líto českého národa...

Říká v rozhovoru PL známý advokát Miroslav Kříženecký: „Obracíme se tam, kde pro nás nikdy v rozhodných chvílích pomoc nebyla...“

Možná, aby to snad nevyznělo příliš sebelítostivě, plačtivě - o tom jak mizerné, nespolehlivé kamarády si pořád do kola vybíráme, ťal také nemilosrdně do vlastních řad:

„ A víte, to, co se píše o tomto národu, že se po Bílé hoře dobrovolně připojil k Rakousku, v 39. roce se dobrovolně připojil k Hitlerovi, po 45. se dobrovolně připojil k Sovětskému svazu, no a v 90. roce se dobrovolně připojil ke Spojeným státům... Tak o co jde... „

Tak úplně jednoduché ty naše dějiny pochopitelně zase nejsou, ale něco z té historické reality v tom zjednodušeném souhrnu, přeci jen vězí.

Je to dlouhý rozhovor, který rozhodně stojí za přečtení, stejně jako citovaný sonet Villiama Shakespeare, který tak dobře pasuje do dnešních časů:

"Znaven tím vším já chci jen smrt a klid. Jen nevidět, jak žebrá poctivec, jak dme se pýchou pouhý parazit. Jak pokřiví se každá dobrá věc. Jak trapně září pozlátko všech poct. Jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč. Jak lidskou slušnost korumpuje moc, jak zchromlá vláda na nás bere bič. Jak umění je pořád služkou mocných. Jak blbost zpupně schopným poroučí. Prostá pravda je všem jenom pro smích, jak zlo se dobru chechtá do očí. Znaven tím vším už chci být lásko v hrobě, jen nemuset tím sbohem dáti tobě.“