Pokaždý, když jdu alejí k místnímu statku krmit partičku zanedbaných koček, mám pocit, jakoby ptáci v korunách stromů řvali tak nějak hlasitěji, pisklavěji - nasraněji, nežli jindy…
Jako by mi snad nadávali, že sponzoruju tu smečku černých vrahounů. Ale možná jsem zbytečně podezíravej a jen si to tak domýšlím.
Když už je řeč o tom domýšlení si - ještě za časů NDR, kde tehdy překvapivě promítali v ČSSR zakázaný Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem, jsem si podobně domýšlel i anglické dialogy filmu, tedy v řeči, v které dodnes stěží dokážu pozdravit, či poděkovat.
Ten film mě tenkrát nadchnul, byl jsem z něj úplně vedle! Ještě víc mě ale šokovalo, že když jsem ho po několika letech potom znovu viděl už s českými titulky, zjistil jsem, že v té anglické verzi jsem vlastně rozuměl úplně všemu…, což se rovná čistokrevnému zázraku!
Už jsem několikrát slyšel a četl, že člověk, zvláště pak od koček, nemá čekat nějakou vděčnost. To mi tedy nikdy nevadilo, alespoň v tomhle mám dobrou povahu. Ani od koček nečekám žádné díky, úplně mi stačí koukat se, že jim tím žrádlem dělám radost.
Případný vděk je už jaksi něco navíc. Obvykle je ani nechci zbytečně zdržovat, takže jim spravedlivě rozdělím krmivo a pakuju se pryč.
Zmíněný přídavek spočívá v tom, že mi už nějaký čas přicházejí se vztyčenými ocásky naproti a v poslední době, některé z nich, před tím než hladově popadnou nabízené sousto , do mě přijdou s uznáním drcnout hlavou, což vnímám, jako velikánské vyznamenání.
Věřte, nevěřte, ale přijde mi to o mnoho milejší a přirozenější, nežli to každoroční pompézní rozdávávání metálů na pražském Hradě…
