„ V našem domě je jak v černé jámě, všichni nasraní jsou na mne. Už to celé trvá tři měsíce, asi půjdu oběsit se…“
Ne, tenhle skvělý song O depresi…, který jsem včera objevil na stránkách Neviditelného psa, Nohavica opravdu nesložil po tom mediálním lynči vyvolaném převzetím ceny A.S. Puškina. Jak známo, ty úplně nejlepší písničky jsou přeci věčně živé!
Tuhle ruskou cenu by patrně Jarkovi asi nakonec odpustili…, jenže on se tak „ neprozřetelně“ rozhodl přijet si pro ni osobně do Moskvy a nechat se dekororovat samotným Putinem.
O panu Nohavicovi toho moc nevím, jsem si jen naprosto jistý, mimořádnou úrovní jeho písniček. A také, jsem už natolik opotřebovaný, že mě nedokáže šokovat nějaké to lidské selhání.
Tedy ani to, které bylo v souvislosti s udělením výše uvedené ceny, znovu účelově oprášeno a vyšperkováno. Pro mne dnes spíše Jarek, nežli pan Nohavica, nic nepopírá, jen se nerad k těm těžkým časům vrací.
Troufám si tvrdit, že snad úplně každý člověk z masa a kostí v sobě nosí nějaký ten životní malér – třináctou komnatu. Čím významnější osobnost, tím větším pokušením musí odolávat, či neodolat.
Člověk, který píše tak báječné texty jako Jaromír Nohavica prostě nemůže být omezenec – hlupák. Nepochybně si teď dobře uvědomoval, co ho čeká, pokud teatrálně neodmítne tohle velké ruské ocenění.
Jak snadné by bylo to nabízející se odmítavé gesto, na které se tolik třásla česká média! To by bylo zase na Starém bělidle slávy.
Jarek je tak obrovsky ceněný, že žádnou státní cenu, natož pak zahraniční, nepotřebuje. Přesto, tak statečně zvolil tu trnitou cestu do Moskvy plnou odsudků a opovržení.
Jsem přesvědčený, že se dostatečně poučil z dávného selhání a proto se nyní nezpronevěřil svému JÁ, a tentokrát už řekl tomu podbízivému ďáblovi – NE!
Ať to stojí, co to stojí!
