Jarek Nohavica řekl, napodruhé, podbízivému ďáblovi NE!

„ V našem domě je jak v černé jámě, všichni nasraní jsou na mne. Už to  celé  trvá  tři měsíce, asi půjdu oběsit se…“

Ne, tenhle   skvělý  song  O depresi…, který  jsem   včera objevil  na stránkách Neviditelného psa,   Nohavica opravdu nesložil  po tom   mediálním  lynči  vyvolaném převzetím  ceny A.S. Puškina. Jak známo, ty úplně   nejlepší písničky jsou  přeci  věčně živé!

Tuhle  ruskou  cenu  by  patrně  Jarkovi asi  nakonec odpustili…, jenže on se tak „ neprozřetelně“  rozhodl přijet si pro ni osobně do Moskvy a nechat se dekororovat samotným  Putinem.   

O panu Nohavicovi toho moc nevím, jsem si jen naprosto jistý, mimořádnou úrovní jeho písniček. A také, jsem už natolik opotřebovaný, že mě  nedokáže šokovat  nějaké to lidské selhání.

Tedy ani to, které bylo v  souvislosti  s udělením výše uvedené  ceny, znovu účelově  oprášeno a  vyšperkováno. Pro mne  dnes  spíše Jarek, nežli pan Nohavica, nic nepopírá, jen se  nerad k těm těžkým časům  vrací.

Troufám si tvrdit, že snad   úplně  každý člověk z masa a kostí v sobě nosí nějaký ten životní malér – třináctou komnatu. Čím  významnější  osobnost,  tím větším pokušením  musí  odolávat, či neodolat.

Člověk, který píše tak báječné texty jako Jaromír Nohavica   prostě  nemůže být omezenec – hlupák. Nepochybně  si teď  dobře  uvědomoval, co ho čeká, pokud  teatrálně  neodmítne tohle velké ruské ocenění.

Jak snadné by bylo  to nabízející se  odmítavé  gesto, na které se tolik třásla  česká média! To by bylo zase na Starém bělidle slávy.

Jarek je tak obrovsky ceněný, že žádnou  státní cenu, natož pak zahraniční,  nepotřebuje. Přesto, tak  statečně  zvolil   tu trnitou cestu  do Moskvy  plnou odsudků a opovržení.

Jsem přesvědčený, že se   dostatečně   poučil  z   dávného selhání a proto se nyní   nezpronevěřil  svému  JÁ, a  tentokrát už  řekl tomu  podbízivému ďáblovi – NE!     

Ať to stojí, co to stojí!