Jan Palach - Nechuť, či neschopnost porozumět?

Kdysi se  mě to osobně moc dotýkalo,  ale dnes už začínám pomalu  chápat  lidí, kteří hýří psychiatrickými diagnózami -  s takovým  despektem hovoří o oběti  Jana Palacha a jeho následovníků. Svět už je takový -  prostě existují    nejrůznější postižení, v tomto případě  akutní neschopnost  absorbovat - docenit  tak obrovský  čin, nebetyčně  přesahující  chápání takto postižených.  A čekat pochopení  od těch, proti nimž byl ten   sebezničující protest  namířen, je rovněž  naprostý   nonsens.

Že sebeobětování  Jana Palacha výrazně nezměnilo  běh dějin je pravda hraničící s jistotou. Je tu ovšem i jiná rovina  -  pro  lidí, kteří neměli tu jeho vnitřní  sílu, se Palach stal nedostižným vzorem, prokazatelně ovlivnil životy tisíců spoluobčanů. Přestože  jeho jméno nesmělo být ani veřejně vysloveno, i tak,  ještě po dvaceti letech - počátkem roku 1989 -   komunistickým  režimem  mocně zacloumal  známý   Palachův týden.

Také s odkazem na Jana Palacha, doposud  s  opovržením hodnotím ty, kteří prožili tu  dobu a tak brzy zapomněli. Po několika málo měsících, či letech, prospěchářsky, jako  by se vůbec nic nestalo, si začali  obstarávat stranické legitimace - průkazky k osobní prosperitě. Bylo jich moc a moc a dodnes je můžete dohledat  v nejrůznějších  politických stranách ve vysokých funkcích.  Možná také právě  proto to u nás vypadá tak, jak to vypadá - morální hodnoty jsou vysmívané!

Těm mladším ročníkům, kterým jméno Jan Palach už  nic neříká to nevyčítám. Mají dnes, naštěstí,  docela jiné starosti. Snad jenom, kdyby někteří z nich, s takovou lehkostí a lehkovážností  nečinili zbytečně  rychlé, efektní soudy o věcech a událostech, kterým nedokáží  rozumět. Ale  vzhledem k chakteru  mládí, jsem asi  až  příliš náročný...