Dost často mě vytočí i úplné maličkosti. Jak to tedy, že mne nechává tak naprosto chladným, ten despekt a neúcta s kterou se dnes někteří lidé tak suverénně vyjadřují o Janu Palachovi…?
O Janu Palachovi, Janu Zajícovi a dalších takových - v historii naší země naprosto výjimečných osobnostech - kteří tak poznamenali můj život a jsem si naprosto jistý, že i životy tisíce jiných mých vrstevníků.
Nechodím k pomníčkům, občas i zapomenu na výročí, ale přesto je mám v hlavě a do konce mého života tomu nebude - ani nemůže být jinak!
Tihle tiší hrdinové nepohnuli dějinami, ani nemohli - nebylo to v lidských silách - jen podstoupili tu nejvyšší možnou oběť za svobodu své země. Nic většího už nabídnout nešlo!
Tak, proč se mi, pateticky vyjádřeno - to znesvěcování památky Jana Palacha, jinak řečeno - všechny ty řečičky nejrůznějších sebevědomých chytráků mudrujících nad nesmyslností takových velkých gest, prakticky vůbec nedotýkají?
Neodvedu si to vysvětlit jinak, než, že to tak nějak souvisí s útrpností a s pohrdáním. Nějak nedokážu brát úplně vážně ty, kteří zpochybňují nezpochybnitelné, ať už z vlastní nedostatečnosti, nebo jen proto, aby na sebe upoutali pozornost…
Některé události, životní zkušenosti, zážitky jsou nesdělitelné. Ale, při vší skepsi, si mi nechce věřit, že by se to mohlo týkat také činů Jana Palacha a jeho následovníků…
Tak zlé to s námi, snad, přece jenom ještě není!
