Jak vlastně dopadla ta Sametová revoluce?

„Už si ani nevzpomínám jak  ta Sametová revoluce vlastně dopadla.  Ale pan hrabě  a soudruh Novák říkají, že dobře…“

Také těmito slovy,  skvělého   kresleného vtipu Vladimíra Renčína,  lze  charakterizovat stávající  poměry v Česku,  takřka po  třiceti letech od Listopadu… 

Od člověka, který tehdy nadšeně vykřikoval, že se mu splnil životní sen, že teď už může klidně pod kytky, mohou  předchozí řádky znít poněkud divně – uznávám.

Jenže, co s tím, když  si v roce 2018  stále více   připadám jako v blázinci a to zdaleka nejenom proto, že  úplně nejvyšší státní  funkce (prezident, předseda vlády, předseda Senátu) dnes  suverénně obsadili bývalí  komunisti, s jedinou  výjimkou, zřejmě jen proto  - že  předseda  Sněmovny  tehdy ještě nebyl  zletilý, neměl   příležitost, jako jeho kolegové  v nejvyšších státních  funkcích, také  šlápnout do hovna.

Ne, přes všechny ty oprávněné nářky, bych se před rok 1989  rozhodně  nevracel!

Jen  mě  míchá, ten stále intenzivnější, subjektivní  pocit, se do té neblahé éry nenápadně,  velkým obloukem vracíme.

Kulisy  jsou sice úplně jiné, barevnější, velkolepější, Rusy jsme vyměnili za Amerikány,  ale podstata  zůstává.