Jak pacienti přicházejí o iluze

Dle  sociologických zjištění,  tou  nejlépe  veřejností  přijímanou profesí  kandidátů  do Parlamentu jsou zcela  suverénně lékaři. Jak dlouho asi  ještě  potrvá, než se  tahle  přežívající iluze - pověra o lékařích  -  humanistech,  prostřednictvím  doktorů typu  Rath, Dryml, Kubek, atd., nenávratně rozplyne...

Tu nadpozemskou  úctu a respekt - pěstované dlouhá léta  rodiči a příkladným  dětským doktorem, který se se mnou trápil až do puberty,  jsem ovšem začal ztrácet  už  v době reálného socialismu.

Žil jsem prostoduše  v přesvědčení, že ty vynucované  pozornosti lékařů, o kterých se veřejně  dost  často mluvilo, jsou jen  přehnané pomluvy, že by ty tak  často zmiňované  obálky,  musely  tyhle  svaté  lidi s posláním  těžce  urážet. Jako  polehčující okolnost snad mohu  uvést jen   nízký věk.

Tu roli všimného jsem poznal až mnohem později. Snad poprvé, na vlastní kůži, při návštěvách u vyhlášeného  specialisty. Obešel se i bez sestry - pacienty si chodil do čekárny vybírat sám a rozhodně tady neplatilo  nějaké pořadí podle objednání, či příchodu. Pan docent  si pozorně  prohledl zástup trpělivě  čekajících  a potom si vybral pacienta  dle svého srdce, či čeho - systém jeho výběrového řízení mi  unikal. Trvalo  docela dlouho, než jsem pochopil, proč  v čekárně, s železnou pravidelností  tvrdnu  tak 2 - 3 hodiny. To poznání, bolestnou ztrátu, další  životní iluze,  jsem si kompenzoval pořádným   výbuchem vzteku. Ještě než jsem po těch  obligátních  třech hodinách  čekání  naštvaně,  bez vyšetření odešel,  zanechal jsem  docentovi  značně peprný, písemný vzkaz - něco v tom smyslu, jak mě ty  jeho móresy štvou, co si o něm myslím, že už na něj defiitivně  kašlu a také, že si  tuhle zkušenost  nenechám jenom pro sebe.

 O těch dobách socialismu si myslím jen to nejhorší, ale  nelze popřít, že stížnostem se tehdy  věnovala  nesrovnatelně větší pozornost, než je tomu dnes  - kdy evidentně chybí autorita, jiným  zase   strach - nejrůznějším  gaunerům, včetně těch graduovaných  -  v době té téměř neomezené svobody - tak nějak narostla křídla...  

 Když jsem ještě celý rozpálený  dorazil  domu, matka mi hned  vyděšeně sdělovala, že mi  pořád volá nějaký neodbytný  doktor. Sice mě napadlo, že by  mohlo jít o toho,  u kterého jsem před chvilkou tak pěkně  prásknul dveřma, ale  byl jsem si  jistý, že telefonní číslo jsem v ordinaci nikomu nesděloval a v telefonním seznamu byl náš   telefon registrován pod jménem matky.

Jak jsem se však za pár minut mohl přesvědčit, opravdu se k nám dobýval   tenhle věhlasný  docent. I když jsem v duchu oceňoval tu jeho  nápaditost při zjišťování   telefonního čísla, stejně jsem  mu zatvrzele sděloval, že na ty jeho  omluvy kašlu, že je  jenom  obyčejný vyděrač. Po chvíli přešel od omluv  k fňukání -   začal  vyprávět  něco o zahraniční stáži, kterou bych mu mohl    tím stěžováním  zkazit, ale úplným vrcholem - zlatým hřebem  toho   neobyčejného   telefonátu bylo jeho  sdělení, že má velice kladný vztah k socialistickému režimu a je dokonce i nějakým vedoucím brigády socialistické práce. Nevím, s kým si mě tehdy spletl...

Mohl bych popsat ještě   mnoho dalších, nepříliš pozitivních osobních  zážitků z lékařských  ordinací, vyvracející ty evidentní  pověry o těch svatých lidech v bílých pláštích.Pochopitelně, stejně jako v jiných profesích, ani tady nic není jenom černé, nebo bílé.

 O ty opravdu  velké iluze jsem přišel už dávno, ale stejně  -   na některé ty skutečně  povedené kousky těch dnešních lékařů - odborářů, či politků, stejně  pořád ještě  čumím s otevřenými ústy...