Před padesáti lety zemřel Jiří Grossmann. Když jsem četl tuhle smutnou připomínku, vybavilo se mi že jsem mu poprvé tleskal už někdy v roce 1961, v hledišti plzeňského divadélka Alfa - už tehdy byl báječnej....
Netrvalo dlouho a Grossman spolu se Šimkem, s obrovským ohlasem, četli své originální povídky mezi rock and rollovými peckami pražských beatových skupin, až to, logicky dotáhli do Semaforu.
Možná, také z té staré, plzeňské známosti, jsem měl přeci jen větší slabost pro Jiřího Grossmana.
V každém případě, to jejich semaforské angažmá 1968 – 71, patřilo k tomu úplně nejlepšímu, co se mohlo Semaforu i jim přihodit.. Oba se tehdy, nezapomenutelně zapsali do historie české komiky.
Po srpnové okupaci, dokud se to smělo, se vzpouzel kde kdo, ale tihle klauni, navíc i uměli.
Viz semaforská Besídka zvláštní školy v rašeliništi, či ta neodolatelná série scének se spisovatelem Pupákem,
Když výročí, tak výročí! Po půlstoletí, s obavou, zda to mé tehdejší nadšení neplynulo jen z nezralosti, či z mizerné doby, jsem si toho Pupáka teď znovu přehrál:.
Nečekal, jsem, že tak úplně projde prověrkou času. Chválou obyčejně šetřím, ale tentokrát - všechna čest! Pupák, za to půl století neztratil ani Ň. Mám pro to jeden přesný výraz - geniální.
