Pocházím z reakcionářské rodiny a tak jsem za komunistů měl už od dětství problémy se soudruhováním, na kterém tehdy trvaly dokonce i tety z mateřské školky…
Po čase jsem si to ale přece jenom v hlavě srovnal a elegantně z toho ponižování vybruslil. Slušné lidi jsem oslovoval pane a soudruhy, pěkně s důrazem – soudruhu, což z mých úst znělo jako sprostá urážka, proti které nebylo obrany. Obávám se, že od té doby jsem už asi nic chytřejšího nevymyslel…
Ale dost už té sebechvály, ke které mne vyprovokoval spor několika zdejších diskutérů, kteří si vzájemně nadávali do soudruhů. Vítám, moc mě těší, že se už to oslovení soudruhu považuje za žalovatelnou nadávku.
Rozumím i tomu paradoxu, že si lidé, odlišných politických názorů, mohou vzájemně do těch soudruhů - vcelku oprávněně nadávat.
Předpokládám, že výraz soudruh má mnoho společného s bolševickou netolerancí a urputností. V současné společnosti, kde klasický bolševismus živoří, se zase vynořil bolševismus pravicový.
Tak zvaní pravičáci - zastydlí v časech studené války, nejsou příkladně schopní vnímat rozdíly mezi dnešním Ruskem a bývalým Sovětským svazem, nebo nedokážou přestat nekriticky adorovat stále více se kompromitující Západ.Ty své staré pravdy zato hájí s urputností bolševiků.
Soudruh, jako soudruh!
Jisté je jen jedno – čím jich bude méně, tím lépe pro společnost!
