Fotbal jako zrcadlo

Asi vůbec nejlépe se to dá dokumentovat na Francii. Ten letošní výbuch fotbalové velmoci, včetně všech průvodních znaků, přesně kopíruje mé představy o  stavu téhle země - tu fatální ztrátu schopnosti táhnout za jeden provaz…

Pokud má mistrovství světa ve fotbale sloužit jako nějaké to zrcadlo, žádný div, že se do JAR Česká republika vůbec neprobojovala. Slováci ano, ale odlesk té životní reality lze zaznamenat i v tomto případě. Minimálně ten novinářský a vlastně i celospolečenský despekt k mužstvu, kterému nevyšly první dva zápasy. Po vítězství nad Itálií zase naopak ten výron přehnaného nadšení. Vše tak trapně - ode zdi, kde zdi…

Snažím se už nějaký čas neradovat se z neúspěchů jiných. Ovšem, vždy se to nepovede. To ostudné vyřazení favorizované Argentiny mě opravdu potěšilo. Nebylo by to zase tak úplně výjimečné, ale přece jenom, dost těžce bych nesl úspěch týmu vedeného člověkem tak pochybných lidských kvalit, jakým se, alespoň mně, jeví Maradona…

Také se nade vší pochybnost prokázalo, jak nespolehliví - chybující jsou lidé i v těch nejvyšších funkcí. V tomto případě rozhodčí…

Byli jsme svědky opravdu trapných přehmatů - hrubých chyb, které ovlivnily výsledky. Ve fotbale se to dá eliminovat nasazením nové techniky, ale co v těch ostatních sférách života?

Zmíněná televizní technika, hraje už dnes velkou roli. Když režisér několikrát zopakuje záběr pološíleného fotbalisty, který se úmyslně pokouší zranit - ublížit soupeři, věřím, že se v těch televizních divácích, tím několikerým připomenutím hloupé brutality, cosi může pohnout, že si tak přece jenom mnozí z těch diváků dokáží uvědomit, nesmyslnost, ubohost  takových faulů, kterých se mimo záběry televizních kamer dějí denně možná miliony!