Tím historicky vůbec nejúspěšnějším českým polistopadovým volebním sloganem bylo – Zpátky do Evropy!...
Musím přiznat, že jsem později vůbec nerozuměl té váhavosti oblíbeného Václava Klause ohledně vstupu České republiky do Evropské unie. Trvalo dost dlouho, nežli jsem pochopil jeho obavy.
Teprve, ale až v souvislosti s migrační vlnou, kdy bylo Česko a ostatních několik dalších realisticky uvažujích zemí převálcováno zideologizovanou většinou a navíc ještě souzeno, mi došlo, že to naše členství není žádná výhra, ba právě naopak.
Finančně jsme na členství v EU zatím neprodělali. Naše příjmy pořád ještě významně převyšují vklady, ale i kdyby tohle bylo jediné měřítko, pořád je tu jeden velikánský malér - totiž, naučili jsme se na dotace! – nejúrodnější půdu pro korupci, byrokratickou džungli!
Poslední iluze o smysluplnosti zbyrokratizované Evropské unie s desetitisíci skvěle finančně zajištěných funkcionářů a úředníků, teď už definitivně smázla pandedmie.
Král je nahý!
Bezradně přešlapující – prostě k ničemu!
Evropané si zjevně ukousli příliš velké sousto – postupem času se pustili do stavby Babylonské věže!
Jediným rozumným východiskem se tak jeví kajícná cesta zpět ke kořenům, do dvacátého století k původnímu Evropskému společenství uhlí a oceli...
