Den štěstí Petra Nováka

V týdnu jsem kdesi zahlédl vzpomínkový článek připomínající skladatele a zpěváka, který mě v mládí  okouzloval písničkami : Já budu chodit po špičkách, Povídej,  Klaunova zpověď, Náhrobní kámen...

Časem to tak nějak  odeznělo, měl jsem spousty nových zájmů. Tehdy mě míjel i Nohavica, v tom žánru jsem si úplně vystačil s Krylem. Až někdy začátkem osmdesátých let mě známí vytáhli na recitál Petra Nováka v Praze, snad v Řeznické.

Ale už to nebylo ono, měl jsem pocit, že potřebné grády těm krásným skladbám, v neposlední řadě dodávalo i mládí interpreta, které teď už bylo definitivně v čudu.

Až těsně před koncem, si publikum  vyžádalo Den štěstí – dojemnou píseň věnovanou jedné z obětí srpnové okupace. V roce 1968  to  byl hit, jenže, o cca 15 let později už šlo  o protisocialistickou provokaci, která mohla stát Petra další distanc, možná i definitivní konec jeho kariéry.

Přesto v těch časech normalizace, na rozdíl od mnohých z nás, nezaváhal, takže mě, po těch letech znovu, úplně na poslední chvíli, vzal  za srdce a to hned nadvakrát :