Vítězství spravedlnosti a rozumu hledejme raději v pohádkách. Mnohem obtížněji je k dohledání v lidském životě a téměř nemožné je potkat se s ním na Blízkém východě.
Zřejmě není v lidských silách, v perspektivě nejbližších desítek let, výrazně zlepšit vztahy mezi Izraelem a arabským světem a to nejenom proto, že podstata takových snah se nakonec vždy zvrhne ve věčný , nekonečný spor - zda bylo dříve vejce, nebo slepice ( složité okolnosti vzniku nového státu) a celý prostor je důmyslně zaminován fanatismem, zlobou a nekonečnou řadou lidských obětí.
Ten další, aktuální krvavý konflikt v Gaze - především mezi palestinským Hamasem a Izraelem, má podobně fádní scénář, jako všechny ty četné předchozí kruté řeže spojené s existencí židovského státu. Arabové s velkou pompou zase bouchli dveřmi - ukončili mírové rozhovory, dohody, či pouhá příměří. Vyhrotili konflikt do maxima a po nějaké době opět dostávají na zadek. Na rozdíl od těch obligátních šablon, není však tentokrát Izrael v roli malého Davida, ale naopak, ocitl se v pozici mocného Goliáše, což zrovna nevzbuzuje sympatie.
Jako už mnohokrát v minulosti, i tak jsem opět zcela na straně Izraele, protože i tomu současnému počínání židovského státu docela rozumím - jsem přesvědčený, že činit něco moc jiného, než nyní Izrael podniká, mu zřejmě nezbývá.
Ano, jsem zaujatý - už desítky let s úctou obdivuji to gigantické úsilí Izraele, v tak neobyčejně složitých podmínkách, i v ohrožení vlastní existence, budovat, pokud možno, demokratický stát. Především se však obávám, že na straně těch četných, fanatických protivníků Izraele se koncentruje taková síla nenávisti, že většinu Arabů, nakonec stejně neuspokojí nic jiného, než totální zničení židovského státu.
