Nedávno jsem zahlédl takové krátké, neoficiální záběry z natáčení televizního rozhovoru s ministrem Dienstbierem na Václaváku…
Zatímco se reportérka spolu s kameramanem snažila o obligátně „seriozní“ rozhovor a la Česká televize, několik kolemjdoucích, se k té skupince přidružilo a začalo Dienstbierovi spontánně , tedy nevybíravě nadávat…
Konkrétní nadávky a také důvody, proč se těm náhodným chodcům z pouhého pohledu na pana ministra vařila krev, asi netřeba detailně rozebírat…
Dnes už jsem také psal o potížích redaktora a štábu ČT na Hradčanském náměstí, o tom skandování - Vysíláte hnůj! Vysíláte lež! A to přitom byl k dispozici jen neznámý redaktůrek. Raději ani nemyslet, co by se asi dělo, kdyby se na těch Hradčanech objevily dámy typu Nory Fridrichové, Zuzany Tvarůžkové, či někdo z „osvědčeného“ týmu Událostí , komentářů ČT…
Jak jsem se dočetl, podobné nepřátelské reakce davu zažíval i štáb Českého rozhlasu, který prý musel žádat o policejní ochranu.
Nemám rád hulvátství, natož pak násilí, ke kterému shromážděné davy nemají nikdy daleko.
Stejně tak se ale dovedu vžít do pocitů těch bezmocných, obyčejných lidí, kteří jsou zákonem donuceni platit tak zvaná veřejnoprávní média, která s nimi očividně manipulují, namísto zprostředkovávání informací - agitují a školí…
Vůbec se tedy nedivím, že se tihle televizáci a rozhlasáci – hlásající za veřejný prachy, převážně jen své vlastní, subjektivní pravdy, už v dnešní rozjitřené době neobejdou bez policejní ochranky…
