„Čím více znám lidi, tím raději mám zvířata…“

Jsem si naprosto jistý, že úplně každý z nás má na triku cosi, co ho tíží, za co se stydí, respektive – měl by se stydět, pokud by mu nescházelo patřičné IQ…

Patrně nejde o žádné drama, evidentně to nějak tak k lidské rase zcela přirozeně patří. Jde jen o to, se z těch nejrůznějších osobních škraloupů nezbláznit, ale spíše se poučit pro nějaké to příště, nesekat další a další...

Ani se proto nedivím, že se, zvláště pak v těchto divných časech až tolik spoluobčanů veřejně svěřuje se svým zahanbením, studem.

Jen mě dost mate, že se tihle extroverti při těch veřejných exhibicích, v drtivé většině, především stydí za jiné - čím více, tím lépe:

Za svůj národ, stát, konkrétní politické představitele, nadřízené, sousedy...

Přijde mi to hodně depresivní.

No, ještěže se s tím dá alespoň trochu bojovat, že existují vtipy, které nejčastěji opisuju z Neviditelného psa:

Nešťastná žena dobehne na políciu:
„Pomôžte mi prosím, môj manžel sa stratil!“
„Môžete nám ho popísať?“
„No meria asi 150 cm, váži 95 kíl, má plešinu, veľké brucho, šedý zákal na ľavom oku, umelý chrup... Viete čo? Vyserte sa na to!“

Doufám, že jednou umřu jako můj dědeček, klidně a ve spánku.
A ne se strachem a v bolestech jako cestující, které v tom autobusu vezl.