Chcípání Českého lva

Jak  jsem se dočetl, přes tu  zdaleka  nejintenzivnější, občas až nepříjemně vlezlou, agresivní  minerálkovou   reklamu -  předávání filmových cen Český lev 2018    sledovalo  jen  něco přes půl  milionu   televizních diváků…

Tentokrát se o tom, kupodivu.  psalo dost otevřeně. Prý  scénář  dobrý, výprava  dobrá,  režie nápaditá, snaživý   moderátor, ale sečteno, podtrženo   –  Hora porodila myš!

Ano, kamenem úrazu  může být  ta  nepřehlédnutelná inflace  nejrůznějších cen a  kategorií , které takřka nikoho nezajímají.  Ale přijde mi, že  ještě  blíže pravdě je často  zmiňovaná skutečnost, že české diváky už přestalo bavit to věčné, vzájemné   poplácávání se umělců, kterým  se , bohužel, nějak přestalo dařit  točit filmy na které by se hrnuly miliony, nebo alespoň statisíce diváků a ten filmový domeček z karet  tak  patrně stojí  jen  na televizích – zejména té jejich ČT, které ochotně schramstnou  úplně  cokoliv.

O tom, že v naší  kinematografii  není   dlouho, předlouho   cosi v pořádku, asi nejlépe  svědčí smutný fakt, že  čeští  filmaři už roky nevozí ceny  z renomovaných  filmových festivalů, dokonce  - české filmy  se už tady léta  ani nekvalifikují   do hlavních soutěží.  

Ze všech těch komentářů, mě také hodně zaujalo konstatování, že  antikomunistické  filmy už přestávají  získávat  ceny, o divácích ani nemluvě.

Jako starýho  antikomunistu by mě to asi mělo mrzet, je to mé životní téma. Jenže, trochu tomu rozumím -    je naprosto  logické, že  taková věčně    protěžovaná  témata -  30 let po Listopadu, jsou už pochopitelně pasé…

Bylo by moc pěkné, kdyby se  takové  filmy, nejenom  pro nás  pamětníky  natáčely i nadále, ale  to by musely  přinášet  něco   originálního, být  profesionálně  zpracované   a nikoliv  jen sázet na to, že jsou   ideově v pořádku, přínosné, že to  někdo zaplatí…