Cestou z Drážďan...

Tak někde u Pirny jsem zahlédl starou, mizernou vlakovou soupravu, cosi podobného tomu, co běžně jezdí po českých kolejích. V Německu to ovšem působí jako pěst na oko. Když jsem se rozhlédl pořádně, zahlédl jsem i parní lokomotivu - ano, byla to pochopitelně   jen taková  atrakce...

V Bad Schandau, kde se přestupovalo,  už na nás čekala klasická česká drezína  -  tedy dopravní prostředek, o který by v Německu už dozajista  opečovávalo nějaké museum.

V tom však ten hlavní  problém dne  nespočíval. Do tohoto jediného vagónku  - té   statečné, vyžilé drezíny se mělo ten sobotní podvečer vejít tolik lidí, kolik  jindy  odváží souprava čtyř nebo pěti vozů. Těžko říci, jaký zkrat se asi  odehrál v hlavě příslušného génia Českých drah, který tuto  osamocenou drezínku z Děčína vypravoval na tu dobrodružnou cestu do Němec.

Je tedy fakt, že  přes veškeré očekávání jsme se do toho  vagónu  všichni vecpali  - dokonce se nakonec  vešla i průvodčí, bez které  strojvůdce odmítal  odjet, přestože jen zabírala vzácné  místo, neboť na nějakou kontrolu jízdenek, natož pak procházení  vagónem, nebylo ani pomyšlení.

Ač se to zdálo zhola  nemožné, v příští stanici se vecpali  ještě dva cestující - vyložení násilníci. Ostatní tam zůstali trčet, podobně jako na následujících stanicích další potencionální zájemci o služby ČD. Další vlak, dle jízdního řádu, následuje  už za pouhé dvě hodinky..., ovšem opět bez záruky, že se do něj vejdou...

Osazenstvo drezíny si však  dostatečně nevážilo skutečnosti, že se na rozdíl od těch zoufalých  trosečníků vezou a mají alespoň teoretickou  šanci dorazit včas domu. Opravdu spokojený byl snad jen fotograf, který tvrdil, že za takovými originálními snímky nabitého vlaku, by jinak musel  až do Indie, ale stejně mu trvalo tak čtvrt hodiny, než se mu v té tlačenici podařilo vytáhnout z batohu foťák a začít dokumentovat ten tragický stav Českých drah.

Nebyl jsem sám, koho napadlo přežít tuhle  cestu v luxusním prostředí WC, ale přes veškerou snahu,  nikomu se v tom presu nepodařilo ani pootevřít tyhle  dveře do ráje.

Pár cyniků šprýmovalo, že jde zřejmě o nějakou vzpomínkovou akci na transporty Židů do koncentračních táborů, jiní oponovali, že jsme se stali šťastnými účastníky úspěšného pokusu o  zápis do Guinessovi knihy rekordů...

V Děčíně už netrpělivě  čekal  přípoj -  další spíše historická souprava starých hlučných  vagónů, které každé přibrzdění provázejí  příšerným skřípotem. Nebyl tedy  čas na  nějaký ten emotivní pohovor s místním přednostou stanice...

Tak, tak jsem si  stačil přečíst  text toho velkého plakátu na nástupišti - Cestujte bezpečně a pohodlně s ČD! Smysl pro srandu, temhle lidem v modrých unoformách, tedy upřít  rozhodně nelze!