S politickou pravicí je to v České republice tragický. Nostalgičtí sympatizanti marně vyhlížejí byť jen světélko na konci tunelu.
Nejsem teoretik a tak jen několik nepříjemných, ryze osobních pocitů z toho masakru pravice v Čechách.
Z těch relevantnějších stávajících českých politických stran mi dnes připadají pravicoví snad už jen živořící Svobodní, kterým ovšem už při jejich zrodu zlá sudička přisoudila impotenci – naprostou neschopnost oslovit širší okruh veřejnosti.
V době největší slávy ODS mnozí členové vyčítali Václavu Klausovi malou pravicovost, přílišný pragmatismus. Je proto paradoxní, že po jeho odchodu, se pravicovost z ODS vytratila nadobro, respektive proměnila se v její karikaturu. Do médií, která pravici nikdy nemusela, teď nejčastěji zvou Mirku Němcovou, neboť lépe už tuhle pravici nikdo kompromitovat nedokáže…
Při troše dobré vůle se kdysi, v souvislosti s pravicí, možná dalo mluvit i o Kalouskovi. Snad ještě tak do toho jeho registrovaného partnerství s Karlem Schwarzenbergem. Teď už je ale tenhle novopečený havlista jen k smíchu. Kalouskův politický pohřeb lze stanovit naprosto přesně - je totožný s termínem příštích parlamentních voleb...
Jsem přesvědčený, že česká pravice dojela na populismus a názorovou zastydlost. Působí to na mne, že většina těch pravičáků jaksi zamrzla v časech studené války, kdy jsme se tolik báli Sovětského svazu a jako k jediné naději vzhlíželi k USA.
Jenže, za ty roky se svět pořádně změnil. Rusko se sice nemohlo, ani se nemůže úplně zbavit neblahého dědictví SSSR - komunismu, ale jistý pozitivní vývoj mohou ignorovat jen úplní fanatici – chcete-li, zastydlí pravičáci, neschopní reflexe.
Bohužel, tenhle světový vývoj neminul ani vítězstvím zmámené USA. Tenhle kdysi uznávaný, respektovaný světový četník, v poslední době jakoby zhloupl a nejde zdaleka jen o Irák, Afghanistán, Sýrii, Libyii,kde je to nejviditelnější…
Čeští pravičáci mi hodně připomínají ty dodnes vlasaté máničky, především z řad umělců. Pokud ještě nezplešatěli, pyšní se stejně dlouhými vlasy, jako nosili v mládí, kdy tím hlásali svůj životní styl, včetně protestu proti režimu, který tyhle extravagance tehdy tak špatně nesl.
Je to samozřejmě každého osobní věc, jak se navenek prezentuje. Tahle často politická gesta, ale už dávno ztratila smysl a tak to lpění na image mladých let, na tom dnes už šedivém – plesnivém háru, může působit až směšně.
