Česko plné falešných proroků, exhibicionistů

V prvních letech života jsem po aplikaci nepovedené protituberkulózní očkovací šarže, schytal tolik  nemocí, že by se jejich výčet už nevešel do perexu...

Aby snad nedošlo k trapnému omylu - po těch  letech si nestěžuju, nepožaduju omluvy, natož pak odškodnění. Takové věci se prostě stávali, stávají, budou stávat - patří to, bohužel, k věci. Jen konstatuju, že tenhle malér, ani v nejmenším, neovlivnil můj názor na očkování.

Za komunistů, kdy se za každé vybočení z řady muselo těžce platit, bylo nápadně méně hrdinů, proroků nežli jich exhibuje dnes. Co méně – byl jich jen nepatrný zlomek!

Očkovalo se tenkrát hlava, nehlava. Jak už to tehdy bylo dobrým zvykem – na těch pověstných 99,9 procent.

K těm pro mne  odpudivým  komunistům jsem se stal  smířlivější až na stará kolena, kdy už od nich  nic nehrozí, v časech, kdy už jen  nejrůznějším vyčůránkům  slouží jako strašáci - zástěna pro zase  jiné prasárny. To očkování jsem jim ale  nikdy nevyčítal.

Nikdo mi nevymluví, že když jde o lidské životy – národní zdraví, ač to může někomu  znít všelijak, v takových situacích prostě musí jít individualita stranou, není to  čas na osobní exhibice.

Oceňuju originalitu, výjimečnost, ale jen v případě, že tyhle pozoruhodné vlastnosti nejsou v kolizi s rozumem, s  odpovědností, nesměřují   ke katastrofě !