Černá kočka přes cestu

Přes cestu mi v těch mrazech minulých dnů ani tak nepřeběhla, spíše váhavě, bojácně přešla - mířila si to pod přístřešek místní samoobsluhy…

Úplně automaticky jsem si sednul na bobek, dá mi to už celkem práci, ale vím, že u zvíržátek takové vstřícné gesto obvykle vyvolává důvěru. I u téhle malé černé kočičky to tak zafungovalo, po mírném zdráhání se nechala pohladit, podrbat.

Říkal jsem si, že má pořádně hustý kožíšek, že se o ni příroda docela slušně postarala. Po chvilce, abych snad náhodnému pozorovateli nepřišel směšný - citově vyprahlý, jsem se s obtížemi zvednul a šel nakupovat.

Tahle samoobsluha není jako ty supermarkety s oslnivým osvětlením, s šokujícími nabídkami pofidérních slev. Přesto jsem na černou kočičku hned zapomněl. Když jsem po pár minutách energicky vyšel ven, zřejmě jsem ji tím bouchnutím dveří vylekal - vystrašeně poodběhla.

Zabralo, až když jsem se zase sklonil a pomalu natáhnul ruku. Opatrně se vrátila a začala se mi důvěrně sápat po igelitce, možná zavětřila také těch patnáct deka turistickýho salámu. Teprve v tom momentu mě došlo, že kočička se sem patrně nepřišla jen tak muchlovat, ale tu její přítulnost zřejmě motivuje hlad. Aby se necítila zneužitá, nabídl jsem ji pár koleček salámu. I když jsem někde slyšel, že kočkám uzeniny moc nešmakujou, téhle ano. Hladově se na salám vrhla, nic jiného ji v ten moment už nezajímalo…

Původně jsem se chystal popsat tu  příšernou smůlu - pravdivou příhodu následující po tom střetu s černou kočkou, co mně přešla přes cestu -  přišla mě přibližně tak na pět tisícovek -  ale nač lacině přiživovat ty babské pověry!

Nejsem si tedy jistý, zda to úplně každýmu stojí zato, ale řeknu vám, že je to stejně moc pěknej pocit, když někomu můžete pomoct, alespoň na chvilku se vžít do role mecenáše, trochu si vylepšovat kádrovej profil…