Bumerang aneb sprosťárna Ludvíka Vaculíka

V době největší slávy, koncem šedesátých let, se tehdy  fascinující   Ludvík  Vaculík také  holedbal , že  už po několika málo  okamžicích, dle obličeje, mimiky a  gestikulace, s  velkou spolehlivostí,  dokáže odhadnout lidi s kterými přichází do styku.

Udělalo to na na mne, tehdy kloučka, velký dojem, protože  jsem tak  poprvé slyšel to, co jsem doposud jen podvědomě vnímal. Tímto  pohledem jsem  také  nahlížel na  politiky, pokud se tedy těm  tehdejším  zrůdičkám tak vůbec  dalo říkat. Jednou jsem dokonce neodolal a vystřihl si z Rudého práva  téměř panoramatický záběr  z  jakési  slavnostní  tribuny obsazené komplexní sestavou  nejvyšších  představitelů  KSČ a státu, což ovšem tenkrát  hodně splývalo. Ty tváře opravdu hovořily za vše - nazval jsem  ten  obrázek  podle jedné z tehdejších  populárních skupin - znělo to tak nějak jako   - The  primitive group....

Dnes už mě Ludvík Vaculík nebere. Občas si přečtu nějaký jeho fejeton, či rozhovor s ním, ale  už nějaký čas  ho mám zaškatulkovaného , mezi  svéhlavými , často  exhibujícími  starými  pány. Nezapomínám, ovšem  ty  staré zásluhy  u mne nehrají   významnou roli, neboť jsem se   sám  stal nevinnou   obětí té   jeho ksichtové teorie.

Opravdu si nemyslím, že by nějaký pisálek  mohl třeba jen  vzdáleně vyvolávat   zájem srovantelný s  jakoukoliv  televizní hvězdou, ale i tak -  být i pro těch pár čtenářů  známou tváří,  mě vůbec  netěší. Jen tak na okraj - nedávno jsem v  nákupním centru  potkal  Lucii  Borhyovou. Moc se kolem sebe nerozhlížím, ale prakticky  všichni tam čučeli jedním směrem, otáčeli se  a tak jsem díky tomu instinktu stáda  live  zahlédl tu jen nesnadno   přehlédnutelnou blondýnu.Asi jak pro koho, ale pro mne by to rozhodně bylo  příšerné, penězi nezaplatitelné  utrpení, vyvolávat  takovou monstrózní pozornost.    

 Když už jsem se však  rozhodl publikovat na blogu iDnes, se skřípěním zubů jsem akceptoval podmínku - zveřejnit fotografii. Nejdříve jsem to chtěl nějakým vtipem obejít, ale pak jsem nad tím  mávnul rukou a poslal jedinou fotku kterou jsme měl k dispozici, snad z občanky.

Oklikou se tak   znovu vracím k Vaculíkovi a jeho způsobu - nezpůsobu  hodnocení lidí.  Bohužel, funguje jako bumerang! Můžete, s nejrůznějším výsledkem,  podle ní hodnotit ostatní, ale současně -  ostatní mohou  soudit, podle vašeho  obličeje, výrazu i vás. S překvapením jsem tak  zjistil, že  přiložené foto je pro mnohé návštěvníky blogu mnohem, mnohem  významnější, než  vlastní text a  také skvělým vodítkem k jeho hodnocení. Už nějaký čas  mi přestalo vadit, že zjevně  postrádám sličnost, stárnu, úplně se spokojím s tím, že nevyvolávám  pozornost nějakou  dramatickou jizvou, tetováním  či nápadně nepřipomínám Quasimoda, ale stejně !  Proč  se mám , jenom na základě nějaké fotografie,  o sobě pravidelně  dočítat, že jsem starej  pesimistickej vůl, kterýmu to přímo kouká z očí...

Ludvíka Vaculíka  je možné, podle nátury oslavovat, či zatratit. Neutralita v jeho případě snad  asi nepřichází v úvahu. I když mu nehodlám  upírat četné  zásluhy, ta jeho ksichtová teorie, kterou tak  tak vehementně šíří , je  nesporně  do nebe volající  sprosťárna.....