Blbci v televizi

Možná zklamu, ale tentokrát to nebude o těch mých "oblíbených" mediálních hvězdách publicistiky vzor - Moravec, Drtinová, Železný…

Spíše o těch redakčních nádenících, kteří divákům a posluchačům dennodenně - tupě, zprostředkovávají ty obligátní sondy ze života.

Obávám se totiž, že často není vůbec jednoduché rozpoznat, kdo je blbější - zda autentičtí účinkující v  těch často bizarních televizních reportážích  plných   hloupých nářků a  stížnosti, nebo ti, kteří je natáčejí a potom, s nepřehlédnutelnou samozřejmostí, pouštějí do vysílání…

Takovým přímo klasickým případem je naštvaná maminka, nejlépe o vánocích, hystericky gestikulující před výlohou, kde vystavují nádherné broskve z dovozu - za tři stovky kilo. Ta rozparáděná maminka s kočárkem suvérenně ignoruje levné banány, jablka, pomeranče a na mikrofon si, za intenzivního přitakávání zjevně dojaté reportérky, plačky stěžuje na tu šílenou drahotu - že zrovna ty exkluzivní naleštěné broskve nemůže dopřát svým dětičkám…

Nedávno jsem zase na obrazovce zahlédl zjevně zoufalého důchodce, který se redaktora nahněvaně ptal, jak má asi vyjít se svým devíti tisícovým důchodem, když jenom za elektřinu platí měsíčně pět tisíc. Říkal jsem si, že ten chudák za takový prachy musí vytápět elektřinou přinejmenším celou vilu, ale reportéra to pochopitelně nijak nezaujalo, jen s porozuměním přikyvoval a už se zase nadšeně chystal zpovídat jiného naštvaného spoluobčana…

Takové dennodenní  masáže -  televizní, reportáže -  rozhovory  z terénu, bývají současně tak trochu k smíchu i k pláči. Je však na nich alespoň zajímavé, jak se časem - ty dříve zřetelné rozdíly mezi redaktory - reportéry a často trapnými, možná vážně nemocnými kverulanty postupně mažou. Kolikrát se to dá poznat jen podle toho, kdo drží v ruce mikrofon…