Zřejmě to vůbec není náhoda, že se mi právě v těchto časech vybavuje vzpomínka na rok 1962 - na tak zvanou Kubánskou krizi, kdy byl svět na pokraji světové války…
Dodnes si vzpomínám, že v těch nejvyhrocenějších chvílích, kdy se sovětské lodě blížili k těm americkým, které měly rozkaz nepustit je blíž ke Kubě, se z rádia, namísto oblíbeného pořadu, ozývala jen vážná hudba. Nukleární válka - konec světa byl na dohled…
Nerad bych přeháněl – byl hysterický, ale je to nyní teprve podruhé v mém životě, co pociťuju obavy z možné války. Jakoby, od roku 1945, lidé úplně zapomněli na všechny ty hrůzy, co takové světové válčení obnáší…
Jsem přesvědčený – či spíše cítím, že ty události na Ukrajině nás ke světovému konfliktu rychle přibližují. Válečnými štváči se to jen hemží a to dokonce i v té bezvýznamné České republice.
V mém věku, se mi snad dá uvěřit, že tyhle řádky nepíšu ze zbabělosti, z obav o vlastní život…
P.S.
S prominutím, v tom dnešním dění vidím i velký paradox. V době Kubánské krize, moji milovaní Američani (jejichž vítězství bylo tak impozantní) riskovali světový konflikt proto, aby v těsné blízkosti své země – na Kubě, nepřipustili vznik nových vojenských základen SSSR, kterými se právem cítili smrtelně ohroženi…
Tedy, aby nepřipustili to, oč nyní, navzdory všemu balastu, patrně usilují na Ukrajině…
