A tak jsem plivnul Brežněvovi do tváře...

Nijak se tím nechlubím, ale výtvarné umění mi moc neříká, nedělá mi ani tu nejmenší potíž ignorovat i ty nejproslulejší galerie a výstavy…

Blíží se tedy trochu zázraku, že mě o víkendu tak intenzivně oslovila hned dvě umělecká díla. Před berlínským nádražím Friedrichstrasse, odkud byly v třicátých letech vypravovány transporty německých Židů do koncentráků, to bylo sousoší převážně dětí s batohy, kufry, ale také s houslemi a panenkami v rukou - vydávajících se na cestu smrti…

Nejsem si jistý uměleckou hodnotou, ale tohle dílo  rozhodně přitahuje pozornost - dojímá, hodně se tady fotografuje…

O pár set metrů dál - u Checkpointu Charlie je ještě větší frmol. Z bývalého nejslavnějšího hraničního přechodu se stalo poutní i pouťové místo. Je zde několik stálých výstav, fragmenty berlínské zdi, množství obchodů a stánků s dobovými suvenýry.

Byl jsem tady už několikrát, ale teprve nyní jsem si na fasádě jednoho zdejšího domu všiml masivní pamětní desky s portrétem Brežněva.

Nejprve mne napadlo, že jde o takovou kulisu, připomínku jednoho z těch zloduchů, kteří mají na svědomí ty časy, kdy se na hranicích mezi Východem a Západem, s naprostou samozřejmostí, střílelo do lidí…

I když jsem ten azbukou psaný text přečetl dvakrát, nebylo tam nic o nějakých zločinech komunismu, jen taková připomínka, že v baráku nějaký čas pobýval významný představitel Sovětského svazu - první tajemník KSSS.

Rozčílilo mě zneuctění téhle lokality. Ač si nepotrpím na teatrální gesta, Leonidu Ilijiči jsem plivnul do té kovové tváře.

Když jsem se potom, už klidnější, rozhlédl kolem, zahlédl jsem několik udivených, patrně japonských, obličejů. Snad mě nikdo z těch turistů - obvykle vášnivých filmařů -  nenatočil…

Vím, netřeba  připomínat, desítky let jsem se zpozdil!