Hned po ránu jsem si na Radiožurnálu vyslechl nadšeně odmeldovanou zprávu, že ve středu večer – se na Václaváku sešly stovky lidí uctít si památku Václava Havla…
Po té nepřehlédnutelné, několikadenní mediální zvací kampani - tak tedy tuhle středu na Václavák přitáhli velký videopanel, biskupa Malého, účinkovaly tu snad až čtyři kapely a pophvězdný Koller tady jako zlatý hřeb zapěl servilní Svěrákův text o tom, co nám jinak hodně upovídaný Václav Havel, přece jen ještě zapomněl říci…
No, a přes veškerou tu pompu, se tu sešlo jen těch „celých“ několik stovek posluchačů.
Tomu se říká trapas.
A tak jen v rychlosti drobné, sebechvalné vysvětlení. Za komunistů jsem jen málokdy chyběl na protirežimních demonstracích, které se obvykle odehrávaly také na tomhle Václavském Václaváku.
Obešlo se to tehdy, pochopitelně, bez videopanelů, známých kapel, zpěváčků, mikrofonů. Jak začal někdo řečnit, během chvilky ho sebrali a naložili do připravených antonů. Naopak, zase tu nescházely kordony esenbáků, vodní děla, psi a tajní psi. Vše, v tom lepším případě, končívávalo divokými honičkami, údery pendreků.
I tak se nás tady scházelo párkrát do roka několik tisíc a mě tehdy štvalo, že nás není mnohem, mnohem více, že by potom to obligátní skandování - třeba Havel, Havel…, bylo lépe slyšet na patřičných místech.
Když se v dnešních časech, na Václaváku, při všem tom komfortu, sejde k uctění významného výroči údajně nezapomenutelného Václava Havla pouhých několik stovek čumilů, nikdo mi nevymluví, že je něco moc špatně…
