Časy prolhané komunistické žurnalistiky jsou definitvně zpátky. Stačí si jen povšimnout, s jakou úžasnou eleganci, zejména veřejnoprávní média, informují, či lépe řečeno dezinformují o útocích muslimských fanatiků v Evropě.
Pro tyhle povedené novináře je už na první pohled obrovským utrpením takovou zprávu vůbec zařadit do vysílání. Kroutí se přitom jako červíci na háčku.
Nejraději by tihle pomatení novinářští pseudohumanisti vůbec neuváděli národnost, natož pak muslimské kořeny teroristů. Ale možná se pletu, třeba jen šetří vysílací čas - vždyť v drtivé většině jde o totožné typy - ostatně posluchačům je stejně jasný o koho jde, že? : - )
Když už ale s tím nakonec přeci jen musejí ven, takřka pokaždé hned začínají vášnivě mudrovat, zda vůbec šlo o terorismus, zjevně by to nejraději připsali na konto nějaké duševní poruchy. Pravda, na tom ovšem něco je – také jsem přesvědčený, že vraždit v zemích, kde těmto lidem nabídli azyl, nebo je tu alespoň trpí, je nepochybně těžká duševní úchylka … : - )
Už jsem zvyklej, ani bych tohle veřejné tajemství dál nerozmazával, ale když se předevčírem jakýsi ultra přiblý redaktor, snad Radiožurnálu, v souvislosti s útokem poblíž nádraží v Kolíně nad Rýnem, zcela vážně ptal experta, zda to vhození zápalné bomby do nádražního prostoru a následné zajetí rukojmí, kterou se útočník neúspěšně pokoušel zabít - lze opravdu považovat za terorismus?!, měl jsem v tu chvíli pocit, že jsem se snad docela zbláznil?
Jasně, jsem patrně příiš vztahovačnej!
