13. důchody a milá vzpomínka na místního opilce

Jeden takový pohodový notorik bydlel v našem domě. Jinak sympaťák, své pozdní návraty, přímo související se zavírací dobou místní  hospody, provázel  hlasitým zpěvem a často i vtipnými hláškami …

Doma mu, ale v tom doznívajícím alkoholovém rauši  obvykle spadnul  hřebínek, cítil se provinile. Někdy se plačky kál za svou slabost, budil děti a vykupoval se lacinými čokoládami…

Při pohledu na některé naše  politiky -  většinu českých politiků - se nemohu ubránit vzpomínkám na toho nešťastníka. Tihle politici sice obvykle nebývají tak veselí, nedokáží  tak dobře zpívat, ani  nedisponují  tou opileckou  sebereflexí, zato také často budí své voliče a halasně jim nabízejí laciné sladkosti.

Stačí si jen všimnout toho humbuku kolem těch tak zvaných třináctých důchodů. Roční náklad na tento šikovný předvolební dáreček činí přibližně sedm miliard.

Díky vlastní hlouposti si  do čela země volíme  slabé, podbízivé politiky, kteří namisto selskému rozumu raději  naslouchají   hlasu ulice. Českou republiku zadlužili a to dokonce  i v letech nebývalého hospodářského růstu  - prosperity, natolik, že už jenom samotné splácení úroků  činí ročně 70 miliard a bude  ještě hůř!

Každý absolvent základní školy si tak snadno může spočítat, že nebýt těch nesmyslných dluhů  -  splácených úroků, ten případný dáreček důchodcům, či matkám, by klidně mohl činit až desetinásobek těch současných slibů a  zcela  by odpadly  starostí, kde na to vzít, obešlo by se to i bez těch trapných kouzelnických triků s dividendami ČEZu…

Avšak, ruku na srdce. Není to  chyba jen  těch věčně ostouzených politiků. Co s tím, když tolik dětinských voličů evidentně upřednostňuje ty laciné sliby a  sladkosti?