Naši rodiče vždycky říkali a také nás to učili ve škole – rodina je základ státu. Je v tom hodně pravdy, ale osobně si myslím, že lépe řečeno je to takto - fungující a zdravá rodina je základem fungující a zdravé společnosti. Je tomu ale dnes opravdu tak?
Mladí lidé se někde potkají, pocítí k sobě určitou náklonost a začnou spolu "chodit". Za pár týdnů začnou spolu žít. Někteří v bytě nebo domě u rodičů, ti "odvážnější" si pronajmou samostatně byt. Nějaké peníze vydělají a "užívají si života". Téměř žádné starosti, téměř žádná odpovědnost. Volný vztah jim dává oběma poměrně dost svobody. Velmi rychle si zvykají na tento pohodlný způsob života. Práce, zábava, práce, zábava,...
Ani si neuvědomují, že stárnou. A najednou si dívka, vlastně nyní již zralá žena uvědomí, že by mohli mít dítě. Ale partner má jiný názor. Ještě rok si užijeme a pak budeme mít dítě.
Uplyne rok, dva a situace se opakuje. Žena naléhá, partner smlouvá - ještě si v létě zajedeme na dovolenou a na podzim se do toho pustíme. Přijde podzim a žena začne opět naléhat. Partner tedy souhlasí a tak začnou "pracovat na dítěti". Ale ono to nějak nejde. A nejde a nejde.
Není se čemu divit. Žena dlouhé roky užívala hormonální antikoncepci (často již v 15ti nebo 16ti letech) a "chemie" nadělala za tu dlouhou dobu v těle ženy velké problémy. Značná nepravidelnost nebo až absence menstruačního cyklu vede k velkým problémům s otěhotněním.
Nastává dlouhá peripetie návštěv psychologických a jiných poraden, vyšetření plodnosti a mnoho neúspěšných pokusů otěhotnět. S ubíhajícím časem dále roste nervozita a frustrace jak ženy tak i muže. Nakonec pomůže lékařská věda a žena podstoupí umělé oplodnění.
Narodí se tolik očekávané dítě. Většinou však jsou děti dvě – dvojčata. Nastává krátké období radosti a štěstí. Rodiče své děti zbožňují.
Prvotní radost a pocit štěstí vystřídá vystřízlivění. Každodenní starost o děti se stává stereotypem. Po krátké době totiž partneři najednou zjišťují, že se jim oběma radikálně změnil život. Už nemají tolik volného času.
Už nemohou tak často mezi přátele, za zábavou. Bezdětní přátelé teď nějak "nemají čas" nebo mají jiné "zájmy". Ostatní přátelé mají již děti odrostlé, tedy mají také jiné starosti. Na hledání přátel se stejnými "zájmy" nezbývají síly. Žena tuto situaci řeší tím, že se upne k dětem. Tak, že začne "zanedbávat" svého partnera. Ten to zpočátku respektuje, časem mu to ale začne vadit. Zpočátku občas, později častěji, nakonec permanentně "vyráží" za zábavou sám.
Partnerka to zpočátku toleruje, časem ji to začíná vadit. Nejprve prosby, pak výčítá, pak následují hádky a nakonec násilí. Dva lidé, kteří se měli rádi, se dnes nenávidí.
Muž si našel novou partnerku, bezdětnou a mladou. Odstěhuje se od rodiny. Přichází rozvod. Nastává další bolestná etapa v životě dvou lidí, kteří se kdysi měli rádi. Vlastně tří nebo i více lidí. Protože jsou tu další zúčastnění – děti. Velmi chtěné, toužebně očekávané. Nyní se tyto nevinné děti stávají nástrojem pomsty a vzájemného psychického vydírání. Nástrojem, který je velmi jemný, citlivý a křehký. A proto také utrpí největší poškození.
Tyto děti si odnášejí z dosavadního života jednu velkou zkušenost, která je na dlouhou dobu poznamená – NIKDO JE NEMÁ RÁD!
