Pokud chci lidem vysvětlit, o čem je křesťanství, tak je dobré i říci o čem není. V minulém článku jsem nastínil, jak se původní církev změnila v životu nebezpečné náboženství. Díky reformaci se k původnímu křesťanství vracíme.
Oficiální reformace se datuje do 16. století a začíná Martinem Lutherem. Dalšími dvěma důležitými představiteli reformního hnutí jsou Zwingli a Kalvín. Významné zaznamenané reformní snahy tu byly již minimálně od 12. století, ale ona reformace s velkým „R“ dosáhla několika nevídaných úspěchů. Jejím představitelům se podařilo, že je nejenom nikdo nepopravil, ale měli i silnou politickou podporu. Opravdu se oddělili od Říma a založili masové hnutí. Měli také podporu v nově zaváděném knihtisku. To všechno jim dost nahrálo a umožnilo to šířit reformaci „ve velkém“.
Bylo by ale mylné představovat si reformaci jako pouhé duchovní obrození. Protestanti rádi používají termín „probuzení“, čímž myslí, že se v nějaké oblasti začala kázat ona dobrá zpráva evangelia a lidé na to reagovali ve velkém, takže to změnilo jejich životy a dotklo se to v zaznamenatelném měřítku i širší společnosti. Část reformace byla opravdu takovým duchovním obrozením, jenomže je tu také významná politická stránka celého tohoto hnutí.
Připomeňme si, že to bylo zestátnění církve ve 4. století, které se změnilo v opravdovou pohromu – každý měl být křesťanem. Jenomže nešlo zařídit, aby každý křesťanem být chtěl, a tak začalo vznikat jakési prázdné náboženství, které přijalo z křesťanství jen určité prvky a smísilo je s mnoha dalšími pohanskými tradicemi. Něco podobného postihlo ale i reformaci.
Státní náboženství: Víme, že středověká království byla propojená s katolictvím. Bylo tomu tak však i mnohem dále v minulosti, ve všech možných kulturách. Panovník byl často hlavou nějakého kultu. Náboženství podporovalo panovníka, panovník náboženství a obojí spolu šlo tak nějak ruku v ruce. Ať už to bylo v Římské říši nebo třeba v Egyptě či starověkém Babylóně. Naše kultura a hlavně naše vláda má s náboženstvím pramálo společného, a tak je těžké si to pro nás představit. Je ale otázkou, jestli lze vůbec ve starověku a středověku najít v okolních civilizacích nějakou kulturu, kde státní moc nebyla nijak spojena s náboženstvím či nějakou ideologií.
Politická podpora reformace: Reformace samozřejmě měla svou duchovní stránku. Reformátoři jednak viděli zkaženost tehdejší církve a těch, kteří se označovali za Kristovy zástupce na zemi, a pak také konfrontovali katolické učení s Biblí a zjišťovali, že mezi katolickou praxí a tím, co hlásá Bible, je nebetyčný rozdíl. Hlavně znovu nalezli to ztracené, ale naprosto zásadní učení o tom, že s Bohem lze mít vztah a že Bůh chce člověka nadpřirozeným zásahem vnitřně změnit.
Ze začátku měli reformátoři snahu napravit stávající církev, ale jak naráželi na krutý odpor, velmi rychle vystřízlivěli. Snad každý z velkých reformátorů nakonec prohlásil, že je papež antikrist (antikrist je v Bibli ztělesněním zla, je to nebezpečný vládce poslední doby dějin lidstva, který má teprve přijít, ale některé lidi lze označit za takový prototyp antikrista) a od této své původní snahy upustil.
Reformace jako masové hnutí začala v 16. století. Luther údajně přibil svůj protest proti odpustkům na dveře wittenbergského chrámu dne 31.10.1517, a tak je poslední říjnový den dnes slaven jako den reformace. Trvalo však ještě několik let, než katolickou církev plně opustil.
Lutherovi, Kalvínovi a ostatním reformátorům nahrála doba – v té době nebyla ještě státní moc centralizovaná a Německo bylo rozděleno na různá knížectví, ve Švýcarsku existovaly městské státy. Tyto instituce reformátory podpořily často jen proto, že považovaly za politicky výhodné oddělit se od katolického vlivu. A tato masivní politická podpora umožnila počátek reformace coby hnutí.
Protestantská území: V této době se tedy začala formovat protestantská města nebo knížectví. V Německu platilo pravidlo – čí kraj, toho víra. Byl-li pán určitého kraje protestant, prosazoval protestanství na svém území. Město Ženeva, kde působil Kalvín, se také prohlásilo za protestantské město.
A právě to je svým způsobem kámen úrazu. Jen si představte situaci, že někdo vyhlásí, že odteď bude každý protestant. Je to asi dost podobné tomu, když každý měl být věrný komunistické straně. Kalvín měl sice Bibli v malíčku, ale když tak jednal se svými ovečkami, jejichž náboženské znalosti často spočívaly v tom, že uměli říct „Otčenáš“ v latině a ani nevěděli, co to znamená. To byla Kalvínova kongregace, jejíž členové dostali z určitého politického důvodu nálepku „protestant“.
Z Ženevy se stalo protestantské město, a tak bylo potřeba, aby se opustily určité katolické praktiky a zavedl se nový řád. Samozřejmě byl spjat s náboženstvím. Kalvín byl původem právník, a tak mohl v této věci pomoci. Dost se zamýšlel nad tím, jak by měla vypadat taková obec fungující podle biblických principů. Ale to neznamená, že měl v této záležitosti volnou ruku. Na jednu stranu mohl zasahovat do tvorby zákonů v Ženevě, na druhou stranu politické vedení města mělo svou představu o tom, jak budou fungovat určité záležitosti v církvi.
Horko těžko se tedy rodila území, kde platil právní řád, který nebyl katolický, ale nelze si tato protestantská území představovat jako nějaké kolébky duchovního probuzení. Naopak se stávalo, že z protestantského lůna vzešly radikálnější skupiny věřících, třeba první anabaptisté a nebylo nic výjimečného na tom, že byli pronásledováni ze strany protestantských autorit.
Rozdělení Evropy: V Evropě byly dva hlavní proudy protestantismu – luteránství, které zasáhlo Německo a severní země a kalvinismus, který se šířil např. ve Švýcarsku a ve Francii. Podstatná část Evropy ale byla samozřejmě katolická, ať už se jednalo o jižní království, Rakousko, Španělsko apod.
Hlavní dva protestantské směry se nedokázaly sjednotit, protože měly oba trochu odlišné pohledy na některá složitější biblická učení.
Tolerance protestantů: Zatímco v Evropě se rozvíjela reformace, u nás byl tento proces utnutý událostmi kolem Bílé hory. Během dvacátých let došlo k velké emigraci protestantů a situaci v našich zemích zklidnil až Toleranční patent z roku 1781. Podobně třeba ve Francii byla roku 1598 přidělena místním protestantům, hugenotům, určitá práva, ale tento edikt nantský byl ani ne o sto let později (r. 1685) zrušen a i zde následovala emigrace. Země, které protestanty přijímaly, byly zejména Prusko (Německo), Holandsko a Anglie, ve které se ve třicátých letech 16. století utvořila anglikánská církev, jejíž hlavou byl panovník. Ta byla sice velmi podobná katolické církvi, ale Anglie se tak přece jen trochu oddělila od vlivu Říma, čemuž jistě napomáhalo i to, že to je ostrov. Byla zde určitá tolerance i jiných protestantských skupin, ale někteří emigranti z Holandska a Anglie přece jen toužili po větší svobodě a nakonec byla pro mnohé z nich konečným řešením Amerika.
Probuzení v Evropě: Samozřejmě že i v průběhu reformace docházelo k opravdovým probuzením. Velkou zásluhu na tom měl vynález knihtisku v 15. století, kdy došlo i k pádu Konstantinopole a do Evropy se dostaly přesnější svitky s biblickými texty, i díky nim se v šestnáctém století Bible překládala „jak o život“ a jak již bylo uvedeno, některé překladatele a šiřitele Písma to opravdu život stálo.
Protestantismus očividně nemá žádný svůj Řím, a tak se štěpil a štěpil na různé další denominace a odnože. Každá z nich měla a má samozřejmě trochu jiný pohled na některá biblická učení. Ale hlavním důvodem tohoto štěpení není pouze hádání se o slovíčka, ale zkrátka se nezorganizovala jedna velká církev.
U nás není asi třeba připomínat Jednotu bratrskou. Ve Švýcarsku pak je významný vznik anabaptistického hnutí. V pozdějších stoletích lze zmínit pokračovatele Jednoty známé spíš coby Moravské bratry, kteří se soustředili v Německém Ochranově (Herrnhutu), na panství hraběte Zinzendorfa v 18. století. V Anglii bylo z pozdějších hnutí významné působení Johna Wesleyho a jeho bratra Charlese, kteří byli Zinzendorfovými současníky a dali vznik metodistickému hnutí. Tyto směry nás již přibližují ke konci 18. století a s tím i k době, která je vůči protestantům tolerantnější.
Jaký byl další historický vývoj reformované církve až do dnes a jak probíhala (a stále) probíhá sekularizace (oddělení náboženství od státu) bude tématem dalšího článku.
Tento článek je součástí seriálu "Křesťanství a víra" vycházejícího na tomto blogu v tomto pořadí: 1. Existuje Bůh? 2. Kdo je Bůh? 3. Proč je na světě tolik zla? 4. Proč číst Bibli? 5. Je křesťanství jedinečné náboženství? 6. Po fyzické smrti – nebe nebo peklo? 7. Jak se můžete stát křesťanem? Evangelium 8. Má smysl v 21. století chodit do církve? 9. Kdo je a kdo není křesťan? 10. Křesťané na ledu 11. Historie "církve" a křesťanství 12. Reformace církve 13. "Divoký" rozvod státu a církve 14. Jak jsem se stal křesťanem?
Další seriály na tomto blogu:
Evoluce nebo stvoření
Čeští páni
