Lidé se mě často ptají, proč by měli věřit v Ježíše Krista a stát se křesťanem, když "křesťané" upálili nebo jinak pozabíjeli milióny lidí, nebo když v době nedávno minulé bylo odhaleno několik tisíc pedofilních kněží.
Mohl bych mlžit a tvrdit, že tak strašné to nebylo, ale proč bych to dělal? V minulých článcích jsem se snažil vysvětlit, kdo je a kdo není křesťan podle Boha (Bible). Zásadní může být i znalost historie církve, která byla původně křesťanská a postupem času se z ní stala lidem nebezpečná organizace plná okultismu a nebiblických učení, které naprosto odporují tomu, co nám Ježíš Kristus zanechal. Naštěstí s příchodem reformace (16. století) se někteří lidé k původnímu křesťanství opět navrátili.
Na začátku čtvrtého století zažila církev v římské říši poslední velké pronásledování. Nedlouho na to došlo k legalizaci křesťanství. V druhé polovině století došlo postupně k prohlášení křesťanství za státní náboženství a k zákazu pohanských kultů. Pro církev to ale nebylo vítězství, ale spíše pohroma. Křesťanství je v první řadě o osobním přijetí Krista a vnitřní změně. Stáváme se tak jeho „ovečkami“. Pokud ale dojde k nařízení, že každý bude jeho ovečkou, vlci, které křesťanství nezajímá, si zkrátka pořídí ovčí kožich. Masové nařizování křesťanství ho zbavuje jeho podstaty – osobního rozhodnutí pro Krista. Navíc je-li náboženství státní, znamená to i zásahy státu do jeho chodu. Křesťanství, které se začalo rodit ve čtvrtém století, není tedy totéž co biblické křesťanství, ale jakási směs křesťanských myšlenek a rétoriky, pohanství, okultismu a římského práva.
Někdy se to podává tak, jako by původní křesťanství zmizelo, a pak se zase vynořilo či bylo znovu objeveno v době reformace. Ve skutečnosti existovala paralelně ještě „skrytá“ církev, která na rozdíl od té státní, dál šířila biblické učení o znovuzrození. Jednalo se např. o skupiny lidí, kteří utekli do Alp a tam žili v zapomenutých údolích nebo na jiných místech. Písemné prameny z tak dávné doby nám už příliš neumožňují tuto skrytou církev sledovat.
Každopádně minimálně od 12. století máme zaznamenány snahy o reformu, ať už se jedná o Valda, Viklefa, Husa a řadu jim podobných. Jakmile lidé otevřeli Bibli (tj. pokud se nějak dostali k drahým, ručně opisovaným svitkům či knihám), bylo jim ihned jasné, že tu něco nesedí! Věcí, které bily reformátory do očí, je určitě mnohem více, zastavíme se alespoň u dvou – katolické praktiky a vztah katolicismu k Bibli.
Zálety a zločiny papežů: Středověký papež nebyl žádný starý pán, který by trávil spoustu času tím, že by se stýkal s politiky nebo navštěvoval věřící. Papežové měli velkou politickou moc, byli vládci nad určitým územím a mnozí z nich se věnovali třeba i válčení. Byli také o moc mladší než papežové současnosti (nejmladšímu papeži bylo 11 let), a tak nebylo nijak výjimečné, že měli ve Vatikánu svůj harém a měli mnoho nemanželských dětí. Z hlediska víry si s tím hlavu nelámali, konec konců takový Jan XII. připil dokonce Satanovi na zdraví u oltáře sv. Petra, navíc se nezastavil ani před vraždou. Nakonec se mu vymstily jeho poměry se ženami – zemřel rukou manžela, který jej našel v posteli se svou ženou.
Chování tohoto papeže nebylo nijak výjimečné. Kostnický koncil, který se zabýval mimo jiné také přestupky papeže Jana XXIII., vznesl proti této hlavě církve pět základních obvinění – jednalo se o pirátství, vraždy, sodomii, znásilnění a incest, tento bývalý pirát, hromadný vrah a masový smilník dostal za své zločiny tři roky vězení, zatímco Hus, který žádal reformu církve, byl poslán na hranici. Po svém propuštění byl Jan XXIII. ustanoven kardinálem a tento bývalý trestanec tak mohl i nadále hlasovat o volbě papeže spolu s dalšími kardinály.
Zvěrstva a nepochopitelné jednání katolické církve nejsou však pouze nějakým „úletem“ středověku. Najdou se v každém době. Abychom si nedávali pouze příklady z dávné minulosti – v devatenáctém století (1861) vzniklo království Itálie. Reakce papeže? Papežská policie začala do davu, oslavujícího nového krále, okamžitě střílet. Lidé si odhlasovali nezávislou Itálii a papežova reakce byla krutá. Nechal popravit stovky Italů, kteří zastávali heretický názor o občanské vládě bez vlivu církve. Asi 8000 jich bylo uvězněných v papežských kobkách za neuvěřitelných podmínek. Mnozí z nich byli přikováni ke zdi bez možnosti pohybu a vykonání základních potřeb. Očitý svědek říká: "Od rozbřesku do západu slunce, se tito ubožáci drželi železných mříží a prosili kolemjdoucí o almužnu ve jménu Boha. Papežské vězení! Lidské bytosti na jedné zmatené hromadě, pokryté hadry a hemžícími se červy!“ Jediným "zločinem" uvězněných byla liberální myšlenka základních lidských práv v náboženství a politice.
Ve dvacátém století to byla právě katolická církev, která nejenže spolupracovala s nacisty v době, kdy ještě nebylo každému úplně jasné, co jsou zač, ale po skončení druhé světové války pomohl systém „vatikánských krysích stezek“ pašovat nacistické zločince do Jižní Ameriky.
Celibát: Papežové, kteří měli řadu milenek, nebyli ničím výjimečným. I dnešní sexuální aféry kněží nám ukazují na to, že celibát prosazovaný katolickou církví pořádně nefunguje. Nefungoval nikdy. Zatímco v Bibli je napsané, aby církevní autority měly jednu manželku a řádně vychované děti, prosadil se v průběhu staletí požadavek celibátu. Hlavní tlak na jeho ustanovení byl vyvíjen ve 12. a 13. století. Nebyl to ani tak zákaz sexu jako zákaz manželství. Kněží tak nemohli mít oficiálně rodiny, kterým by odkázali svůj majetek.
V praxi to pak vypadalo tak, že v roce 1490 bylo v Římě zaregistrováno 6 800 prostitutek, a to se nepočítají tajné "pracovnice!" Obyvatelstva bylo asi 90 tisíc. Po léta bylo běžné říkat, že "Řím má více prostitutek nežli kterékoliv jiné město světa, protože má nejvíce celibátníků." Papež Sixtus IV. (1471-84) obrátil tuto skutečnost ve značný příjem, když počal vybírat daně z římských bordelů. Potom příjem ještě zvýšil tím, že vybíral daně z milenek, které si kněží drželi.
Konec konců během Kostnického koncilu bylo zapotřebí přivést 1 200 prostitutek, aby udržely biskupy a kardinály v dobré náladě! Nemluvě o tom, že během sjezdu církevních vůdců byly takové intriky, že kolem pěti set těl skončilo v nedalekém Kostnickém jezeře během oněch čtyř let "křesťanského" shromáždění!
Bible – skvělá věc na podpal: Reformaci určitě napomohl také vynález knihtisku. Po staletí neměli lidé Bibli k dispozici a ani katoličtí kněží se s touto knihou nesetkávali. Jakmile se začala znalost Bible šířit, lidem se otevíraly oči – stěžejní hesla reformace byla „jen víra“ a „jen Písmo.“
V 16. století došlo k velkému překládání Bible – vyšel např. Lutherův překlad do němčiny nebo několik překladů do angličtiny. Konec konců v této době vznikla i naše slavná Bible kralická. Zastavme se však u anglického překladu, který započal William Tyndale.
Tyndale přeložil Nový zákon a část Starého zákona do angličtiny, za „odměnu“ byl upálen. Z Tyndalova vydání se dodnes mnoho výtisků nedochovalo, protože většinu zničila inkvizice. Za jeho smrtí stojí s největší pravděpodobností sir Thomas More, oddaný následovník papeže a katolické církve, který nechal mučit a popravit mnohé Tyndalovy následovníky. Jan Pavel II. jmenoval na den reformace svatého Thomase More roku 2000 nebeským patronem státníků a politiků.
Katolictví si s Biblí dost lámalo hlavu – hlavní snahou katolické církve bylo zbavit se jí, byla jim opravdu nepohodlná, protože vedla lidi pryč z katolického lůna. Sami za sebe problém vyřešili jednoduše – řekli, že tradice má stejnou váhu jako Písmo a později se opravili a řekli, že tradice a církev mají váhu mnohem větší. Takto jednoduše se zbavili problému, že se sice ohánějí Kristem, ale hlásají pravý opak toho, co učí Bible.
Všechna hlavní biblická učení o spasení (opravě) člověka byla navíc odsouzena Tridentským koncilem – každý, kdo věří ve spasení vírou a podobné nauky, má být proklet.
Smrtelný zločin – víra v Krista: Katolická církev nejenže proklela ty, kdo věří v Krista jako Spasitele, ale snažila se takové zločiny jako následování Krista nebo šíření Jeho slova potírat i praktickými způsoby. Má se za to, že pronásledování křesťanů římskými císaři během prvních tří století bylo mírné a humánní ve srovnání s tím, co následovalo. Je těžké získat údaje o tom, kolik lidí bylo popraveno katolickou církví za víru v Krista. Ve své „History of the Inquisition“ Canon Llorente, který byl sekretářem při Inkvizici v Madridu, 1790-92, a měl přístup ke všem archivům všech tribunálů, odhadoval, že v samotném Španělsku počet odsouzených překročil tři miliony, z toho 300 tisíc bylo upáleno na hranici. A to je jen jedna země. Inkvizice také nebyla jediným prostředkem vraždění. Nutno vzpomenout také na křižácké výpravy či běžné popravy a zabíjení (nejen) Kristových následovníků státní mocí, která byla ve spojení s katolickou církví.
Není něco shnilého ve městě římském?: Mnoho lidí mělo s výše uvedenými praktikami (a to jsme si jmenovali jenom pár) problém. Vkrádala se jim na mysl otázka – není trochu zvláštní, že lidé, kteří o sobě říkají, že jsou těmi, kdo reprezentují Krista na zemi, podle Jeho slov nežijí? Jak je navíc možné, že jak mohou, tak Jeho slova pálí, zabíjejí ty, kdo je šíří a proklínají a popravují ty, kdo jim věří?
A tak je napadala ohromující myšlenka – ti lidé asi nemají s Kristem nic společného! To je vedlo k tomu, že nakonec katolickou církev opouštěli a snažili se žít v rámci jiné skupiny věřících podle Bible. Tak vznikla reformace, o které bude příští článek.
více informací se dá nalézt např.:
Dave Hunt: Woman Rides the Beast (žena jedoucí na šelmě), 1993 - česky zatím nevyšla, na webu se dá nalézt český překlad jako pdf
video A Lamp In the Dark: The Untold History of the Bible
Tento článek je součástí seriálu "Křesťanství a víra" vycházejícího na tomto blogu v tomto pořadí: 1. Existuje Bůh? 2. Kdo je Bůh? 3. Proč je na světě tolik zla? 4. Proč číst Bibli? 5. Je křesťanství jedinečné náboženství? 6. Po fyzické smrti – nebe nebo peklo? 7. Jak se můžete stát křesťanem? Evangelium 8. Má smysl v 21. století chodit do církve? 9. Kdo je a kdo není křesťan? 10. Křesťané na ledu 11. Historie "církve" a křesťanství 12. Reformace církve 13. "Divoký" rozvod státu a církve 14. Jak jsem se stal křesťanem?
Další seriály na tomto blogu:
Evoluce nebo stvoření
Čeští páni
