„To jsem rád, že jste tady,“ obrátil se Jindřich Otta z Losu na kněze Rosacia. „Víte, jak je v Bibli napsané, že Bůh bude dávat starcům sny? Tak mně se v jednom takovém snu zjevil Kristus.
Seděl jsem zrovna na téhle stoličce a na chvilku jsem si zdříml a tu jsem uviděl svého Spasitele, který mě přišel posílit.“
Rosacius se pousmál na starého muže a pomohl mu vstát. Jindřich Otta z Losu měl zajisté právo řadit se mezi starce. Bylo mu asi osmdesát let a patřil tak mezi nejstarší popravené. V době zatčení jej zrovna trápila jakási nemoc a bylo na něm již znát, že je sešlý věkem. Vyslýchající si nebyli jistí, zda se ona sešlost týká jen těla nebo i mysli. Každopádně jestli někdo při výsleších dokázal exekuční komisi rozčílit, byl to právě Jindřich Otta z Losu, který velmi logicky vysvětloval vše, co české stavy v minulých letech dělaly. Vyslýchající jeho upřímnost považovali za provokaci a tvrdili, že si z nich dělá legraci. Působilo trochu dětinsky a naivně, když vysvětloval třeba proč rozprodával cennosti z královské pokladnice. Tvrdil, že byly nakoupeny ze zemských peněz, a tak mohly být použity pro obranu země. Chvílemi působil jako prosťáček, ale nebylo možné si nevšimnout jeho bystrých očí. A neznačil se v nich náhodou výsměch? Zdálo se, že celý výslech je jen póza vzdělaného starce, který tváří tvář nevyhnutelné smrti hledá alespoň nějaké zadostiučinění v tom, že se pokouší pobavit na cizí účet. Otta z Losu sám nebyl právníkem, ale jeho výpovědi nepostrádaly právnického vtipu a jelikož se neměl s kým poradit, je nejpravděpodobnější, že čerpal z apologií, které vydali v uplynulých letech zkušení právníci, aby zdůvodnili české povstání. A tak si zrovna na osmdesátiletého starce do Vídně nejvíce stěžovali.
Za Rudolfa býval Jindřich Otta defenzorem náboženství, později se stal direktorem, býval komorním radou i karlštejnským purkrabím. Vystřídal za svůj život nemálo důležitých funkcí.
Původně měl být rozčtvrcen za živa a cítil jistou úlevu, že má být „pouze“ sťat. Byť ono zmíněné čtvrcení náležitě okomentoval: „Tedy, byl jsem mezi různými barbary, ale o takovém týrání jsem ani mezi nimi neslyšel, že by někoho čtvrtili a každou část těla dali někam jinam. Takové ukrutné počínání! Ale i kdyby poslali kus mého těla do Říma, další do Hišpanie, jinou do Turek a čtvrtou za moře nebo kam je ještě napadne, tak věřím, že to nebrání Spasiteli, aby mě vzkřísil v tomto těle, jak je zaslíbeno v Bibli. On dá mé tělo zase dohromady a já ho uvidím svýma očima, uslyším svýma ušima, budu jej chválit svými ústy a moje srdce se z toho bude na věky radovat. Takže ať si klidně císař utvrdí svůj trůn naší krví, však se z toho bude odpovídat Pánu Bohu v soudný den!“
Jelikož starý pán patřil k českobratrské církvi, nemohl mít u sebe kněze svého vyznání a původně odmítl Rosacia, který mu byl k dispozici. Nakonec mu to ale bylo líto, a tak na poslední chvíli vyšel luteránskému knězi vstříc a vyprávěl mu o svém vidění Krista a využil možnosti nechat se doprovodit na smrt.
Rosacius jej vyprovodil rád, ačkoliv to pro něho byl otřesný zážitek vidět jednoho za druhým umírat přední české politiky, na které si v uplynulých dnech a hodinách celkem zvykl a vedl s nimi nejeden zajímavý rozhovor. Podepřel starého Jindřicha Ottu a pověděl mu: „Tak vidíte, nedávno jste spatřil našeho Spasitele ve snu a za chvíli jej už uzříte takového, jaký je, ve své slávě a jasnosti.“
„Tím jsem si jist,“ přikývl stařec, „jsem přesvědčený, že už nyní vychází se svými anděly vstříc mé duši a že s ním budu žít navěky. Smrt mě od něho jistě neodloučí, právě naopak.“
Cestou na popraviště se modlil a pak pozdvihl oči k nebi a stejně jako umírající Štěpán zvolal: „Hleďte, vidím nebe otevřené! Podívejte, támhle!“ Mezi pošmournými mraky se ukázal jasný kus nebe, jako by bylo poledne, přestože bylo poměrně časné ráno. Rosacius se pousmál. Byl sice přesvědčený, že Štěpán viděl před svou smrtí něco víc než jen kousek jasné oblohy, ale pokud byl některý z odsouzenců trochu náchylnější k tomu vidět za každým rozmarem počasí jakési Boží řízení, nikdo z ostatních mu to nevyvracel a nebral mu jeho útěchu. Konec konců důležité bylo to, že snad všichni z odsouzených pánů kráčeli k Pánu nejvyššímu smířeni. Rosacius byl svědkem jejich pevné víry – ti muži věděli, že Bůh je živý, že s Ním mají vztah a znají Jej, jsou s Ním smíření a jsou si naprosto jistí tím, že je přijme do své náruče.
Co víc by si mohl jako kněz přát, když viděl, jak odsouzení jeden za druhým poklekají na hrubá prkna popraviště, potažená černým suknem, modlí se a odevzdávají své duše Bohu?
Jindřich Otta z Losu odevzdal sebe sama do Božích rukou a zatímco kat konal své dílo, odvrátil kněz zrak a zadíval se na ten kus jasné oblohy.
„Nebesa jsou dnes pro vás vskutku otevřená,“ pošeptal si, „ať už jsou mraky nebo ne. Vždyť jste přijali Krista, patříte mu a právě se vám otevírá věčnost.“ Pak se vydal vstříc dalšímu z odsouzených.
Jan Šultys z Kutné Hory, popravený až o hodnou chvíli později, připomenul před svou smrtí verš z Písma, který Rosaciovi připadal více než příhodný, když pravil: „Pane Ježíši Kriste, ty jsi zaslíbil, že kdokoli k tobě přichází, toho nevyženeš ven: já k tobě nyní přicházím, popatř tedy na mne, smiluj se nade mnou, odpusť mi mé hříchy a přijmi mou duši."
Rosacius věděl, že takováto prostá modlitba, ať už ji člověk vysloví za života či těsně před smrtí stačí k tomu, aby se člověk navždy odevzdal Bohu a mohl zakusit jeho blízkost.
Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. Katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou
Předchozí seriály na tomto blogu:
Křesťanství a víra
Evoluce nebo stvoření
