Kryštof Kober se tiše modlil v rohu místnosti a mysl mu těkala od jedné myšlenky ke druhé. Stejně jako ostatním se mu chvíli dařilo obracet svou pozornost k Bohu a představovat si, jaké to bude vidět konečně Ježíše Krista.
Zrovna tak ale musel chtě nechtě pomýšlet na to, jakým způsobem se s Ním setká. Na popravu. A pak tady byly samozřejmě vzpomínky. Většina se jich točila kolem Ferdinanda Štýrského a Majestátu.
České stavy uznaly Ferdinanda Štýrského bez volby coby nástupce Matyáše dne 5. června 1617, korunován byl pak koncem měsíce.
Všechno to začalo tak, jak to většinou bývá. Škatulata, hýbejte se. Ferdinand Štýrský začal svou vládu podobně jako Matyáš výměnou lidí na některých z úřadů. Thurn byl zbaven výnosného karlštejnského purkrabství (které dostal Jaroslav Bořita z Martinic) a stal se dvorským sudím. Mezi Ferdinandovými příznivci, kteří dostali finanční odměnu, byli Adam ze Šternberka, Adam z Valdštejna, nejvyšší kancléř Lobkovic a další.
Matyáš opustil zemi v prosinci 1617, správu země svěřil jedenácti vybraným nejvyšším úředníkům, královským rádcům a soudcům zemským, z nichž byl ustanoven sbor místodržících, později desetičlenný. (V době defenestrace bylo 7 z nich katolíky, 4 protestanty. K zastižení byli nejčastěji Adam ze Šternberka, Martinic a Vilém Slavata. Místodržící sbor nebyl úřad s pravidelnými úředními hodinami tak jako česká kancelář a snad nikdy se nesešel kompletní.)
Cestou ze země se na Matyáše obrátila deputace broumovských luteránů, s tím, že jim chce opat kláštera, který byl jejich vrchností, odebrat klíče od kostela, který si postavili bez jeho svolení. Majestát, který dal obyvatelům úplnou toleranci, nevěnoval totiž pozornost majetkovým právům vrchností, čehož katolická strana využila k provokaci – uzavření luteránských kostelů v Broumově a v Hrobech, což mělo vehnat opozici do slepé uličky. (I v luteránském Německu platilo pravidlo „čí kraj, toho náboženství“.) Kvůli broumovské záležitosti byl svolán první sjezd protestantských stavů na podzim 1611 a od té doby se jednání vleklo.
Nakonec přišel z královské kanceláře rozkaz, aby broumovští odevzdali klíče od kostela, Thurn byl pro radikální řešení a z jeho podnětu byl v březnu 1618 svolán sjezd protestantských stavů, podle práva vytčeného Majestátem, nikoliv však se souhlasem krále. Král znovu zamítl žádost v záležitosti obou kostelů a pod hrozbou trestů zakázal svolávat odročený sjezd (březnové „těžké psaní“). Thurn dostal předvolání k císaři do Vídně (neuposlechl).
Sjezd byl nicméně plánován na 21. května 1618 do Karolina, ráno před začátkem jednání přišlo oznámení, že se stavy mají dostavit do císařské kanceláře, kde si měly poslechnout další císařův list, který je varoval, aby se neujímaly cizích věcí a nabádal ke svornosti a narážel na výhrůžky z březnového psaní. Shromáždění požádali o opis listu, ke kterému se hodlali vyjádřit do příštího dne. Na Hradě byly posíleny stráže.
Samozřejmě nešlo o ty dva kostely jako takové. Šlo o veškeré svobody Majestátu. Českým stavům začalo být jasné, že ta je v sázce. Ferdinand byl ještě silněji katolicky založený než Matyáš, a pokud mu stavy ustoupí a neobhájí svoji svobodu, kam to vše povede? To už teď Koberovi začínalo být jasné. Nepochyboval o tom, že zatímco on bude kráčet na popraviště, celá země se pomalu ale jistě bude řítit vstříc náboženské nesvobodě a snad i násilné rekatolizaci.
Kryštof Kober smutně zatřásl hlavou, jako by chtěl zahnat chmurné myšlenky a vyslal k nebi další modlitbu, tentokrát za svou vlast. Nu, teď už nebude na něm, aby se podobnými věcmi zabýval a pokračoval v dobře míněném boji.
Kober nechal politiku a vzpomínky být a na chvíli přemýšlel o dlouhé řadě všech pronásledovaných proroků, apoštolů a mučedníků, kteří položili život za svou víru coby svědkové Ježíše Krista. Na rozdíl od Husa a Jeronýma Pražského ho alespoň nečeká pomalá smrt na hranici. Bylo mnoho horších způsobů, jak zemřít násilnou smrtí. Vzpomněl si na slova Ignácia z Antiochie, jednoho z raných mučedníků, který byl začátkem druhého století předhozený šelmám: „Pšenice Boží jsem, zuby šelem semlet býti žádám.“
„Jsme na tom podobně jako svatý Ignác,“ povzbuzoval své spoluvězně. „I my jsme ta Boží pšenice zasetá na poli svaté církve a abychom byli k užitku svému Pánu, tak ať nás semelou zuby těch šelem.“ Tyhle šelmy sice chodily v lidských šatech, ale nebyly podle Kobera o to méně krvežíznivé. „Ale buďme dobré mysli, církev je krví založena a krví roste. Bůh je schopný vzbudit si z každé krůpěje naší krve tisíce ctitelů. Ačkoliv teď pravda násilí trpí, Kristus stejně kraluje a bude kralovat a jeho z trůnu nikdo nesrazí!“
Ne všichni z uvězněných mužů sdíleli Koberovo mučednické nadšení. Podle některých i prvotní církev až příliš oslavovala mučedníky, čímž v lidech budila chorobnou touhu položit za každou cenu život pro Krista. Zatímco takový apoštol Pavel, když mohl, raději před zbytečným násilím unikal, aby mohl dál sloužit svým životem. Nikdo však Koberovi neodporoval. Může-li svými slovy povzbudit sebe i druhé, budiž.
Ne každý v místnosti se chtěl „zalít“ církev svou krví, mnozí by raději žili. Ale když už museli čelit smrti, snad všichni do jednoho si byli jistí tím, že je čeká místo v Boží přítomnosti. Ať už k tomu místu směřovali více či méně statečně.
Kober i na druhý den, když ho již volali na smrt, řekl: „Jdu ve jménu svého Boha a nestydím se trpět pro jeho slávu, neboť vím, komu jsem uvěřil. Bojoval jsem svůj boj a dokončil svůj běh.“
Ani na popravčím pódiu Kobera neopouštělo jeho hrdinství a když už stál kousek od kata, pravil: „A tady já mám umřít? Ale ne, neumřu, ale budu žít a vypravovat o skutcích Hospodinových v zemi živých." S tím si svlékl šaty, pomodlil se a odevzdal svou duši Bohu.
(Co se týče kostelů, tak ani jedna ze staveb dnes již nestojí. Kostel v Hrobech (u Teplic) byl zničen již koncem roku 1617. Když místní obyvatelé nechtěli odevzdat klíče od kostela, katolická vrchnost jej nechala zapálit. Kostel byl vybrakován, zapálen a druhého dne nařídil sám arcibiskup dát kostel strhnout. Broumovský kostel nepřečkal ten v Hrobech o moc déle. Luteránský kostel vyhořel za třicetileté války, na místě pak byla postavena kaple, která rovněž podlehla požáru a později zde byl postaven katolický kostel, který stojí na místě doposud.)
Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou
Předchozí seriály na tomto blogu:
Křesťanství a víra
Evoluce nebo stvoření
