"Tak už se nám to divadlo blíží," povzdychl si Maxmilián Hošťálek, když odstrčil prázdný talíř po své poslední večeři. "Však také spěchali, aby to představení odehráli co nejdříve," narážel Valentin Kochan na rychlost soudnictví.
Ortel si vyslechli 19. června 1621 a popravy se měly konat záhy.
„Někdy se nemohu ubránit myšlenkám, co by kdyby…,“ pohlédl Hošťálek na hraběte Šlika a tiše dodal, „kdyby třeba někteří byli statečnější.“
Hrabě Šlik, který měl být následujícího dne popraven jako první, projevoval tak trochu pozdní hrdinství. Když se dozvěděl, že má zemřít, prohlásil: „Nu, není to žádná velká škoda být bez hrobu.“ Druhý den, když mluvil s knězem Rosaciem, který mu přál Boží posilnění a potěšení, odpověděl: „Děkuji vám, milý otče, za tak pobožné a svaté přání. Díky Bohu se té smrti nebojím. Jednou už jsem se směl postavit Antikristu a zastávat Boží slávu a čisté náboženství, tak smím také svou smrtí dokázat, že stojím při Boží pravdě. Já jsem teď souzen světem a čekám na časnou smrt, ale ti, kdo nás soudili, budou muset stát před mnohem hroznějším soudem Toho, který je bude souditi spravedlivěji.“
Tváří tvář smrti se Šlik tvářil o něco statečněji, než když měl čelit životním výzvám. Bezdětný panovník Matyáš chtěl na nátlak rodiny coby svého nástupce prosadit na trůn svého bratrance Ferdinanda Štýrského. Sněm, na kterém stavy tuto situaci řešily, se konal r. 1617. Ferdinand byl mnohem radikálnější než Matyáš a opozice plánovala odložit volbu pod záminkou, že se k záležitosti musí vyjádřit i stavy dalších zemí koruny. Důvody odkladu měl přednést právě Jáchym Ondřej Šlik. Ferdinand, který se o tom dozvěděl, nepříliš statečného hraběte zastrašil a Šlik selhal a přimlouval se za jeho přijetí. Jeho příklad zapůsobil na ostatní, defenzoři se vzdali svých výhrad a hlasovali pro. Pouze čtyři se drželi původní dohody. Takto byl Ferdinand Štýrský přijat za českého krále. (O dva roky později se snažili dokázat, že toto rozhodnutí neplatí, protože čeští králové nemají být přijímáni ale voleni.)
Před korunovací měl vydat stavům revers, že do čtyř týdnů potvrdí všechna privilegia, včetně Majestátu, který ovšem Ferdinand uznat nehodlal. O radu se obrátil na pražské jezuity, kteří mu poradili, že klauzuli může podepsat, protože toto privilegium bylo násilně vynucené. Valentin Kochan a Maxmilián Hošťálek se drželi spolu s Thurnem původní verze, odkladu, a oba byli ihned po korunovaci sesazeni ze svých úřadů.
Hrabě Šlik na rozdíl od nich neselhal pouze při této jediné příležitosti. Pokud krátce před popravou již nelpěl na životě, jen o měsíc dříve tomu bylo jinak. Před zatčením se skrýval, než jej špehové vypátrali a snažil se žádat Lichtenštejna (zástupce Maxmiliána, zmocněnce vítězného Ferdinanda Štýrského po Bílé Hoře) o pomoc. Z výslechů se dodnes mnoho nedochovalo, ale i při nich Šlik údajně nejen prosil o milost a odprošoval, ale i udával ostatní spoluvězně.
Kochan i Hošťálek patřili mezi direktory – direktorium, třicetičlenná zemská vláda, ustanovená dva dny po defenestraci, byla vybavena plnou mocí stavovského shromáždění – což se jim stalo osudným.
Valentin Kochan z Prachové, měšťan a písař Nového města pražského byl asi šedesátiletý učenec. Na chvíli se zamyslel a připomněl si chvíli, kdy se jako jeden z mála snažil odložit přijetí Ferdinanda a argumentoval, že král nemůže být volen natož korunován bez Moravanů a Slezanů. Tento výstup ho stál jeho post, členství v direktoriu ho pak mělo stát hlavu. Teď ale nebyl už čas zabývat se politikou, vzpomínkami, natož nějakou hořkostí. Sám za sebe byl Kochan rád, že alespoň v záležitosti s Ferdinandem mohl mít svědomí čisté, z pozdějších událostí, zejména z defenestrace už měl pocity mnohem rozporuplnější.
„Každý z nás v něčem obstál a v něčem selhal,“ utrousil, „sám bych byl například pro mnohem smírnější jednání v otázkách náboženství. Jako by některým nemohlo stačit pod obojí, ale kvůli nějakému slovíčkaření a ceremoniím budili zbytečnou nesvornost a nenávist, až tím napomohli k celé téhle antikristovské tragédii. Ale což, teď už je čas upřít mysl jen a jen na Krista. Vždyť naše občanství je v nebesích. Sice jsme na malý okamžik ještě přítomní v těchto pozemských tělech, ale to vše je jen stín. My sami už kralujeme s Kristem na výsostech. A jakmile bude naše duše oddělená od těla, budeme ihned s Kristem. Jinak tomu ani být nemůže.“
Maxmilián Hošťálek si smutně povzdechl: „Vím, že už není žádné odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, ale stejně mi to nedá, abych nemyslel na všechno, čím jsem vůči němu v mládí zhřešil.“
„Už není žádné odsouzení,“ zopakoval Kochan první část jeho věty, „a k tomu není žádné ale. My, kteří jsme poznali Krista, jsme již spaseni a nepřijdeme na soud. Jediný soud, o kterém Bible mluví, je zhodnocení toho, jak jsme pro něho žili a zda jsme vykonali něco, co je hodné odměny.“
„A to mě právě trochu děsí,“ utrousil Hošťálek.
Valentin Kochan se pousmál: „Kristus je náš Spasitel, ne soudce. Vnímám, jak se na nás dívá s radostí a s láskou. Myslím, že už se chystá na to, jak nás zítra uvítá. Ne pro naše zásluhy, ale protože jsme jeho. Mnohý z nás si asi v některé oblasti více či méně uvědomí – to jsem tomu ale dal, nicméně od Něho se dočkáme jen přijetí a uvítání. Nebude nám připomínat náš dluh, hříchy, za které On sám zaplatil. A věřím, že nebe bude místo, kde se budeme radovat z úspěchu druhých a nebudeme jim připomínat ani jejich selhání. I u těch, kteří těch dobrých skutků nesložili v tom nebeském pokladu mnoho.“
Maxmilián Hošťálek zamyšleně pohlédl k obloze a snažil si představit, jaké to bude setkat se s Kristem. Jeho zrak znovu bezděčně spočinul na Šlikovi a pocítil jistou úlevu, když se na hraběte mohl podívat oním způsobem, který mu jeho bratr ve víře právě nastínil. Kochan mu povzbudivě položil ruku na rameno a pobídl ho: „Pojďme se modlit, ať se na ten zítřejší den pořádně posilníme.“
Druhého dne oba muži ukončili svou pozemskou pouť stejnými slovy. Stejně jako stařičký Simeon, který držel v náručí zaslíbeného novorozeného Krista, i oni prohlásili: „Nyní propouštíš, Pane, služebníka svého v pokoji, neboť jsou viděly oči mé spasení tvé, které jsi připravil před obličejem všech národů."
Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou
Předchozí seriály na tomto blogu:
Křesťanství a víra
Evoluce nebo stvoření
