Čeští páni I. - Poslední večeře Kašparova

Poslední večeře a po ní poslední západ slunce. Pravda, nikdo se  ke spánku ještě nechystá. Však je také 20. června a tohle jsou nejdelší dni a nejkratší noci v roce. Ta dnešní bude obzvlášť krátká. 

Pokud si někdo z nás zdřímne, bude to jen na chvíli. Vždyť od smrti nás všechny dělí už jen pár hodin. Zítra pro nás vyjde slunce naposledy a o poledni již bude dávno po všem.

Starý rytíř se díval z okna a sledoval zamyšleně pouť ohnivé koule po obloze. Mladší muži mezitím prostírali k večeři. Možná trochu zbytečná záležitost, ale což - je to příležitost, aby spolu naposledy poseděli a snad i nabrali trochu sil pro svou poslední noc, která bude věnována dlouhým rozhovorům a modlitbám. 

"Bratře Kašpare," obrátil se na starého pána jeden ze spoluvězňů. "Je prostřeno."

Rytíři Kašparu Kaplířovi bylo osmdesát šest let. Byl ze všech vězňů nejstarší a trochu těžkopádně se usadil u stolu, opíraje se přitom o pomocnou ruku jednoho ze svých druhů. Ostatní na něho vyčkávavě pohlédli. Snad proto, že byl nejstarší, zdálo se na místě, aby dnešní požehnání pronesl před jídlem právě on. Dnes nikdo nespěchal. I ti, kdo nebyli zastánci zdlouhavých modliteb při jídle, kdy jídlo chladlo na talíři, zatímco modlitebník namísto kuřete vzpomínal i na panovníka, své blízké či různé misionáře, měli teď času dost. Snídat již nebudou. Tohle je jejich poslední jídlo. Později již nebudou mít na nic takového náladu. Však i teď se našli tací, kteří pomyšlení na jídlo zavrhli. Doktor Hauenschild mávl rukou, když ho zvali ke stolu a ukázal na své břicho: "Už jsem ten pytel červů nakrmil do teď víc než dost, už nic jíst nebudu."

Kašpar Kaplíř žvýkal na jeho vkus trochu tuhé maso a vybavoval se se svým sousedem. Část mužů byla uvězněna na zámku a část na radnici a sešli se až před krátkým okamžikem. Někteří se znali z běžného pracovního styku, jiní toho o sobě mnoho nevěděli, a tak využívali čas tím, že si vyprávěli o svých životech, pocitech i obavách.

„Vím, že bych mohl dostat milost,“ vysvětloval starý rytíř svému spolustolovníku, „čímž je samozřejmě míněno doživotní vězení, ale mám se doprošovat Lichtenštejna, jako bych provedl něco zlého a zasloužil si být popraven? Za takovou milost jim pěkně děkuju. Navíc,“ ukázal rukou na svůj talíř, „co já z toho života ještě tak mám? Jídlo už mi dávno nechutná, sotva chodím, bez hole už se dávno neobejdu a stále mi musí někdo pomáhat. Celé tělo mě bolí, ať si lehnu nebo sednu. Tak proč bych na takovém životě lpěl?“
Rytíř si mimoděk přejel rukou po hrdle a pokračoval: „Samozřejmě člověk by raději zemřel v posteli. I když to potrvá jen malý okamžik, tak to mé tělo z toho zachvátila hrůza, ale díky Bohu, teď už mě strach přešel. Jen si dělám trochu starost o ty, které tu zanechávám, o svou rodinu a své malé vnuky, aby věrně následovali Krista. Ale snad si ze mne vezmou příklad.“

„Kdo by si před dvanácti lety pomyslel, jak to všechno skončí,“ povzdechl si Václav Budovec a podíval se na Kaplíře a Šlika, se kterými v době, která mu teď přišla již hodně vzdálená, jednal s Rudolfem II. o vydání Majestátu.

„Pravda, 9. července 1609, to byl pro nás slavný den,“ přikývl Jáchym Ondřej Šlik.

„Boží zázrak,“ přitakal Kašpar Kaplíř, „a trocha chytrého naléhání. Stačilo podpořit říšského císaře Rudolfa proti Matyášovi, a pak toho umět využít. Škoda, že to vše mělo tak krátké trvání.“

Tři muži, kteří patřili k těm, kdo vyjednávali s Rudolfem II. onu slavnou listinu, se na chvíli ponořili do vzpomínek. V roce 1603 pronikli uherští povstalci, vedení sedmihradským šlechticem Štěpánem Bočkajem a posílení Turky až na Moravu a do Rakous. Zatímco Rudolf II. se zavřel na Hradě se svými poklady, vyjednal jeho bratr Matyáš v létě 1606 mír s Bočkajem. Bočkaj se stal pánem Sedmihradska a přilehlých komitátů, uherské stavy získaly politické a náboženské svobody a Turci si ponechali obsazené pevnosti.

Matyáš využil této situace k tomu, že přesvědčil habsburská knížata o Rudolfově nekompetenci. Rudolf II. nebyl zcela duševně normální, ale to, jakou chorobou trpěl, není zcela jisté. Je možné i to, že jeho bratr jeho problémy úmyslně zveličoval. Každopádně rada habsburských knížat mu věřila a r. 1606 prohlásila v soukromí Rudolfa za neschopného vlády a hlavou rodového klanu se stal Matyáš.

Vážnost českého krále a říšského císaře Rudolfa klesala a české stavy využily situace a za oplátku za svou věrnost Rudolfovi a podporu proti Matyášovi se dožadovaly náboženských a politických svobod. Coby zastrašovací manévr si najaly armádu, v čemž aktivně napomohl Jindřich Matyáš Thurn, který se stal také jejím vůdcem. Majestát byl podepsán a Rudolf tímto krokem přesvědčil papežskou kurii a katolické diplomaty o své neschopnosti.

Rudolf se spojil se svým synovcem arciknížetem Leopoldem, biskupem pasovským, který stál o to, být Rudolfovým nástupcem a shromáždil si vojsko, které vtrhlo roku 1611 do Čech. Thurn byl za této situace pověřen zabezpečením korunovačních klenotů a zemských privilegií (včetně Majestátu) a uložil je do chrámu sv. Víta. Pasovské vojsko se utábořilo poblíž Břevnova a na Bílé hoře s úmyslem zaútočit na pražské brány. Thurn velel stavovské jízdě, která se pokusila odrazit jejich útok v ulicích Malé Strany, přičemž mu kulka prostřelila ruku a on byl z dalších bojů vyřazen. Pasovští obsadili Malou Stranu, stavovské vojsko staroměstský břeh. Rudolf donutil stavovskou hradní posádku, aby mu spolu s pasovskými přísahala věrnost, zatímco stavovská armáda si s Hradem vyměňovala ultimáta a blížila se Matyášova armáda.

Thurn a další rukojmí byli vysláni v roli císařských komisařů na druhý břeh, kde ovšem zůstali a svolali sněm na Staroměstské radnici a rozhodli se zvolit ze svého středu 30 direktorů, aby se starali o věci veřejné, vojenské i soudní. Rudolf nařídil pasovským, aby vyklidili Prahu - podruhé v krátké době kapituloval a přesvědčil katolický tábor o své neschopnosti. Rudolf se snažil ještě získat na svou stranu Thurna a sliboval mu krumlovské panství, ale ten se spoléhal raději na odměnu budoucího krále a jel v čele stavovské deputace uvítat Matyáše, který byl dva měsíce na to slavnostně korunován. Rudolf do roka zemřel a Matyáš se tak stal i císařem.

Od Majestátu na popraviště byla dlouhá cesta, plná nečekaných zvratů, neúspěchů a překážek. Byl večer 20. června 1621, slunce zapadalo a Kašpar Kaplíř měl být druhým dnem pátým ze sedmadvaceti „pánů“, kteří toho dne stanou na popravišti. Svobodní páni, kteří ho předejdou, mezi nimi byli ovšem jen tři – kromě Šlika a Budovce, se kterými vzpomínal na roky dávno minulé, ještě Kryštof Harant, a po nich již budou následovat muži ze stavu rytířského a měšťané, z nichž Kašpar Kaplíř, bývalý císařský rada a nejvyšší zemský písař, bude mezi prvními.

V noci před popravou patřil k těm, kteří si na chvíli zdřímli a ráno knězi potěšeně vypravoval o dvou andělech, kteří ho navštívili ve snu a pobízeli ho, aby spěchal s nimi.
„Věřím, že tu jsou se mnou doopravdy. Vím, že jsem byl očištěn krví Spasitele, který zemřel jako oběť slitování za naše hříchy a jsem připravený zemřít. A ti andělé jistě odnesou mou duši do lůna Abrahamova.“

Kaplíř sáhl po košili z jemného plátna a po hedvábném plášti a začal se strojit na svou poslední cestu. Snažil se nemyslet na kata, který se již chystá tam kdesi venku, ale stále si připomínal tváře oněch dvou andělů. „Jsem tak starý, že ani sám nemohu vstát a sotva chodím,“ mrmlal si, když scházel pomalu ze schodů. „Můj Bože, posilni mě, ať tam ještě neupadnu a nejsem nepřátelům pro smích!“

Tímto článkem, který zde bude vycházet v seriálu "Čeští páni" bych rád přiblížil dobu Stavovského povstání, které vyvrcholilo bitvou na Bílé hoře (8. listopadu 1620). Tato bitva se českým pánům nevydařila a Země Koruny české byly na 300 let uvrženy pod nadvládu rakouské Hasburské říše. Kromě toho došlo k pronásledování křesťanů a k násilné katolizaci obyvatel. V tomto seriálu se věnuji zajímavému líčení o křesťanském přesvědčení a osobnostech českých pánů tak, jak je uchoval Komenský ve své „Historii o těžkých protivenstvích církve české“. Historické údaje z dané doby jsou čerpány zejména z knihy Josefa Petráně „Staroměstská exekuce“. Rozhovory českých pánů jsou zčásti fiktivní a je mou snahou ukázat jimi na okolnosti, které k jejich popravě vedly. Pasáže, které jsou věnovány jejich víře, jsou pak z alespoň částečně podloženy Komenským. Obsah seriálu: 1. Poslední večeře Kašparova | 2. Šlikovo pozdní hrdinství, měšťané Kochan a Hošťálek | 3. Klíče od kostelů | 4. katolický obětní beránek | 5. Třetí pražská defenestrace aneb Český zvyk házení lidí z oken | 6. Dvanáct popravených direktorů | 7. Osle, ty mi máš tak co říkat | 8. Prorok Jan Jessenius? | 9. vzpomínky starého Haranta | 10. Tři oběšenci | 11. Jednou budu vzkříšený z mrtvých | 12. Rudá Bílá hora | 13. Nevadnoucí koruna mučedníků | 14. Parchanti bez mozku mají zelenou

Předchozí seriály na tomto blogu:

Křesťanství a víra

Evoluce nebo stvoření