Vzpomněl jsem si na jeden starší vtípek:

Vandrující řemeslník kdysi procházel vesnicí. Zastavil ho místní obecní policajt a začal mu kontrolovat Wanderbuch. Držel ho před obličejem, listoval v něm a tvářil se důležitě.

Vandrovník se začal smát.

"Čemu se směješ?" zeptal se policajt.

Vandrovník odpověděl: "Držíte Wanderbuch hlavou dolů"

Policajt sklapl Wandrbuch, klepl jím vandrovníkovo o hlavu a povídá: "Obecní policajt musí umět číst Wanderbuch i hlavou dolů."

Děkuju, Josefe, rád jsem se poučil!

Netušil jsem, že ona tradice vandrovníků ještě trvá. Posledním (a asi jediným) vandrovníkem, kterého jsem osobně potkal, byl můj pradědeček, který byl na vandru coby tovaryš cechu obchodnického koncem předminulého století. Pradědeček Eduard ovšem užíval pro označení vandrovníka (také z němčiny převzatý) termín cukfógl.

Děkuji, že jste se podělil o vzpomínku na svého pradědečka Eduarda. Termín „Cukfógl“ (Z německého Zugvogel, tedy „tažný pták“) skvěle vystihuje podstatu vandrování – člověka, který se učí, putuje a hledá nové zkušenosti.

Je zajímavé, že i cech obchodnický měl svou vlastní formu tovaryšského putování. Dnes se o tom mluví hlavně v souvislosti s řemeslníky, ale dříve se na cesty vydávali i jiní – například kupci, kteří tak poznávali nové trhy a obchodní praktiky.

A ano, tradice Wandergesellen stále žije! Možná už není tak rozšířená jako kdysi, ale stále existují mladí řemeslníci, kteří se vydávají na tři roky a jeden den do světa, aby se zdokonalili ve svém řemesle a naučili se spoléhat jen sami na sebe.

Děkuji za váš komentář – ukazuje, že i v českých zemích měla tahle tradice hluboké kořeny! 😊

Dik za info. Mel jsem maly byt v Nemecku vic jak 8 let. Tyto lidi nebyl problem obcas potkat v motorestu v Bavorsku. Rodili Nemci mi rekli kdo jsou tito zvlastne obleceni lide.

Moc zajímavé! Myslela jsem, že to ukončila druhá světová válka.

Díkybohu ne! I když mnoho starých tradic zaniklo, Wandergesellen stále existují a dodnes putují světem, aby si rozšířili zkušenosti. Samozřejmě se to postupem času vyvíjelo, ale základní princip zůstal stejný – učit se, cestovat, poznávat nová místa a lidi. Možná už nejsou tak běžní jako kdysi, ale tradice žije dál, a to je skvělé.

Velice zajímavý článek, vůbec jsem nevěděla že Wandergesellen ještě existují. Osobně znám jen jeden - historický . příklad, najdete jej na tomto blogu pod nadpisem "Tonda z Brna". Jedná se o kamenického mistra známého pod jménem Anton (Antoni) Pilgram (někdy i Pilchramb) narozen někdy mezi 1450–1460 v Brně. Vyučil se kameníkem dle českých pramenů v Praze, dle moravských ve Vídni . Jeho "vandr" jej vedl k tehdy rozestaveným katedrálám ve Strassburgu a Freiburgu. Jeho „kamenická značka“ tedy něco jako středověký autorizovaný podpis. je známa, nachází se v brněnském chrámu sv. Jakuba, kde doložitelně pracoval a také v brněnském muzeu, kde jsou uschovány zbytky dalších jeho prací. Ale tuhle, najednou se zjistí, že se stejný kamenický znak nachází daleko od Brna, v německém Švábsku, ve městě Bad Wimpfen. Znak mistra je zdaleka široka vidět, středověký městský kostel stojí na pahorku a znak je umístěn zvenčí na jedné z věží úplně stejný jen – jakoby zrcadlen. Pilgram se do Brna, pracoval na portále staré radnice a později se přesunul do Vídně, po nějaký čas vedl kamenickou dílnu u Sv. Stěpána, jeho podobu najdete v chrámu pokud se podíváte do výšky.

Tato osobnost mne fascinuje celý život.

Ostatně -vyslat mladé lidi do světa je jedna z nejdůležitějších tradic lidstva.

Moc děkuji za váš komentář! Je úžasné vidět, jak hluboký zájem máte o historii a jak fascinující příběh jste sdílela. Antoni Pilgram je skvělým příkladem toho, jak řemeslníci kdysi putovali za zkušenostmi a zároveň za sebou nechávali nesmazatelnou stopu. Ta jeho "kamenická značka" je vlastně takovým středověkým ekvivalentem podpisu na mistrovské práci – něco, co dnes můžeme obdivovat jako otisk historie.

Souhlasím s vámi, že vysílání mladých lidí do světa bylo a stále je jednou z nejcennějších tradic. I když se formy změnily, princip zůstává stejný – rozšířit si obzory, získat nové zkušenosti a vrátit se domů silnější a moudřejší. Dnes máme sice internet, který nám umožňuje poznávat svět z pohodlí domova, ale osobní zkušenost, jako měl Pilgram nebo moderní Wandergesellen, je nenahraditelná.

Mimochodem, váš příspěvek mě inspiroval k tomu podívat se blíže na Bad Wimpfen a tu zrcadlenou značku – je fascinující, jak stopy jednoho mistra můžou přežít staletí a spojovat různá místa Evropy. Děkuji za sdílení tohoto příběhu!

Velmi zajímavý článek a připomenutí historie. Možná se ten systém dá chápat i tak, že mladý člověk, který se přiučil řemeslu u jednoho mistra jako tovaryš, je vyslán do světa aby se nejen přiučil, jak to chodí jinde, ale hlavně aby se osamostatnil. Tedy to bude ten zákaz města na 3 roky. Naučí to jej se spoléhat hlavně na sebe a své schopnosti, po návratu (úspěšném a s razítky) byl jistě brán jako ceněná součást řemeslného života ve městě. A také mu to umožnilo si hledat nevěstu, každý přece věděl, že je šikovný a samostatný. A navíc ještě získal kontakty na mistry jinde po světě. Předpokládám, že kde se prací dobře zapsal, tak zůstali v kontaktu přes dopisy, nebo i kdyby přijel jeho bývalý mistr k němu so města, tak se mohli potkat a vyměnit si zkušenosti už jako rovný s rovným.

Děkuji za váš komentář, je vidět, že o tom máte přemýšlivý pohled. Plně souhlasím s tím, že hlavní smysl takové cesty nebyl jen v získání nových znalostí od různých mistrů, ale především v osamostatnění se. Z dnešního pohledu to vypadá jako tvrdá škola života – mladý člověk byl doslova hozen do vody, musel se naučit nejen obstát v řemesle, ale i zvládnout běžný život na cestě, jednat s lidmi, spoléhat se sám na sebe, a to všechno v cizím prostředí.

Dnes, v době internetu, je sbírání zkušeností úplně jinak dostupné – můžeme sledovat videa, studovat online, sdílet zkušenosti v reálném čase. Ale právě ta část o soběstačnosti a nutnosti poradit si v nečekaných situacích se tím z velké části vytrácí. Na internetu se dozvíte spoustu věcí, ale nenaučí vás to improvizovat, když jste sami v cizím městě bez zázemí, bez známých a s nutností si poradit. Nenaučí vás to také, jak pracovat a žít s lidmi různých povah, řešit problémy osobně, ne jen přes obrazovku.

Musím říct, že mě osobně to velmi fascinuje. Kdyby dnes existovala možnost připojit se k takové tradici i po třicítce, vážně bych o tom přemýšlel. Myslím, že je škoda, že se takové věci v moderním světě pomalu vytrácejí. Kdysi to byl běžný způsob, jak se stát opravdu zkušeným řemeslníkem a zároveň získat životní nadhled. Kdo takovou cestu zvládl, měl po návratu nejen razítka v knize, ale i něco mnohem cennějšího – osobní zkušenosti, které mu už nikdo nevzal.