Nemyslím, že by lidé dnes pomáhali méně, než před mobilními telefony. Za tu dobu přibyly zákony na ochranu pachatelů a není problém se proměnit z ochránce na trestaného.

Druhá věc je pocit lidí, že když už nechtějí zasáhnout, tak to alespoň zdokumentují. Díky tomu byl vyhozen řidič pražské tramvaje apod.

Není tu volba mezi zásahem a natáčením, ale mezi přihlížením a natáčením.

Jistě, pak může dojít k této situaci:

Mohl jste zraněnému/ohroženému zachránit život, proč jste to neudělal?

Dokumentoval jsem to.

Jinými slovy - jak byste se zachovala, kdyby někdo spadl do kolejiště metra? Šla ho pomoci vytáhnout nebo dokumentovala, jak se marně snaží sám?

> Člověk je napaden na ulici a kolemjdoucí nezasáhnou. Ne proto, že by se báli, ale protože vytáhnou telefon.

Ale kdepak, bojí se, stejně jako ti ostatní přihlížející nebo kolemjdoucí, co to nenatáčí.

Co se stane, když jeden z přítomných půjde napadenému na pomoc? Útočník přesměruje svou agresivitu na něj, a ostatní budou zase jen přihlížet. Musel by někdo zorganizovat, aby jich šlo na pomoc víc; jenže dle mé zkušenosti i pouhá otázka „Neměli bychom mu jít pomoci?“ může postačovat k přesměrování útočníkovy agresivity na takového organizátora.

Tím natočením se aspoň zajistí nějaké důkazy, takže je pak větší šance, že pachatel bude dopaden a nebude v podobném jednání nějakou dobu pokračovat.

Pane Adámku, děkuji za reakci. Rozumím vaší argumentaci o strachu – jistě, mnohdy je opodstatněný. Nikdo nechce riskovat zdraví či život, to je pochopitelné. Ale můj článek rozhodně nevyčítá lidem, že nezasáhnou fyzicky. Ne každý je schopný postavit se agresorovi, a ani to po nikom nechci.

Ale právě proto mluvím o empatii – ta totiž nespočívá jen v tom, že „skočím do rvačky“. Pomoc může mít mnoho forem. Třeba právě vytáčet číslo 158 místo tlačítka nahrávání. Zavolat policii, přivolat pomoc, upozornit ostatní kolemjdoucí – to je forma aktivity, která není nebezpečná, ale může zachránit život.

Jenže dnes se ulice spíš naplní lidmi, kteří místo pomoci hledají úhel záběru. Důkazní materiál? Možná. Ale co je to platné, když ten, komu je ubližováno, mezitím skončí přinejlepším na JIPce?

Naší optikou pak začíná být důležitější mít video, než podat ruku. A přesně to je ten problém, na který jsem chtěl článkem upozornit.

.... moderní doba, moderní technologie, moderní myšlení!,- však i tato mince má dvě strany - bleskové spojení, výstraha, rada, návod, první pomoc, záchrana života, ochrana zdraví či majetku atd. - nebo, a to je to negativum, sociální sítě opravdu dokáží zabít (nejenom empatii) doslova a do písmene,- ....... "vliv soc. sítí na stupidifikaci společnosti je ohromující" (MUDr. Koukolík)!

Pane Brodský, moc děkuji za velmi podnětný a vyvážený komentář. Máte naprostou pravdu – technologie samy o sobě nejsou zlé ani dobré. Jsou nástrojem. A záleží jen na tom, jak je používáme.

Moderní doba nám nabízí neuvěřitelné možnosti – pomoc, záchranu, informovanost... Ale zároveň jsme svědky toho, jak stejný nástroj může otupit citlivost, oslabit přirozenou lidskou reakci a proměnit drama v obsah pro lajky.

Citace MUDr. Koukolíka je výstižná. Pokud ztrácíme empatii, přirozený soucit a nahrazujeme je reakcí „rychle točím“, pak jsme skutečně na šikmé ploše.

Děkuji za obohacení diskuze!

Vážený pane Brychto, vystihl jste přesně podstatu lidské populace. Ačkoliv všude a rozhořčeně většina křičí, že bulvár nesnáší, sleduje prakticky jen tuto oblast, jinak by ony celebrutální existence neměly takové žně. Jestli to je tím, že si léčíme komplex v případě nějakého neštěstí ve skrytu duše „tak na tom ještě nejsem nejhůř“ nebo jsme zhusta škodolibí? Těžko říci. Kdo pomůže, je za blbce, kdo se stará, není praktický.

Lze ale říci, že to není jen záležitost posledních let. Před půlstoletím jeden příbuzný s kamarádem natírali střechu, a onomu chlapci vyletěla z ruky štětka. Jak se podíval, kam padá, trefila ho do oka. Začal křičet: „Rychle vodu, ať si to vymyju“ a řehtající se příbuzný odpovídal: „Houby vodu, foťák, abych to zachytil.“ Dobrou zprávou je, že o oko nepřišel, ani neutrpěl fatální následky.

Prostě jsme vycvičení spoustou příběhů, jak někdo natočil člověka, v kritické situaci a získal za to tisíce lajků a odběrů. Pravda, kdyby telefon použil k tomu, aby dotyčnému pomohl, měl by jen dobrý pocit...

Vážený pane, moc si vážím vašeho komentáře – trefil jste to naprosto přesně. Máte pravdu, že fascinace bulvárem, senzací a neštěstím druhých tu s námi byla vždy. Možná to skutečně souvisí s potřebou vnitřního ujištění, že „jsme na tom ještě dobře“, možná je to kombinace škodolibosti a pohodlnosti.

Vaše historka se štětkou je v tomto směru až mrazivě symbolická – dříve „alespoň“ nebyl po ruce telefon, ale dnes už je reflexem sahat po mobilu dřív než po první pomoci.

Souhlasím i s tím, že kdo dnes pomáhá, bývá často považován za „naivku“ nebo „blázna“. Ale věřím, že právě o to víc bychom měli takové postoje připomínat a bránit – jinak se z nás stanou jen pasivní diváci tragédií.

Děkuji, že jste si našel čas podělit se o postřehy. Takové reakce dávají psaní smysl.

Dal jsem karmu s dovětkem, že až tak moc tragicky to nevidím. Není moc lidí, kteří se odváží jít na pomoc napadenému, nebo ošetřit zraněného. Je za tím strach. Není jednoduché vidět brutálním testosteronem naspídovaného útočníka, kterého jen řeči nepřesvědčí. Pokud takového chcete specifikovat, musíte být v tu chvíli "brutálnější" než on, nebo jej něčím překvapit, nebo spoléhat na to, že uteče.

Karma za to, že čím dál tím víc žijeme ve virtuálním světě a mnozí raději nahrávají, než pomáhají. V tom máte pravdu. Nedávno jsem byl na koncertě a nechápal jsem, jak z něj mohou mít zážitek ti, kteří celý koncert sledují přes displej telefonu.

Zpacifikovat má být...

Vynikající.