Sociální sítě zabíjejí empatii: Když je důležitější natáčet než pomáhat

Z lidí se stali diváci a tragédie se mění ve virální obsah. Když někdo leží zraněný na ulici, místo pomoci se kolemjdoucí předhánějí, kdo natočí lepší video. Kam zmizela obyčejná lidskost?

Moderní doba přináší mnoho výhod. Informace máme na dosah ruky, spojit se s kýmkoliv je otázkou vteřin a svět je propojenější než kdy dříve. Jenže s tím přichází i temná stránka. Lidé si zvykli realitu neprožívat, ale dokumentovat. Vidět tragédii na vlastní oči je jedna věc, ale zaznamenat ji na video a sdílet ji s miliony dalších? To je nový standard, který postupně mění chování celé společnosti. Pomoc už není instinkt, nýbrž volba. A příliš často zvítězí ta nejhorší možnost – pasivní natáčení.

Vidíme to stále častěji. Člověk je napaden na ulici a kolemjdoucí nezasáhnou. Ne proto, že by se báli, ale protože vytáhnou telefon. Situace se stává obsahem, ne realitou. Lidé, kteří kdysi reagovali instinktivně, dnes čekají, až situace vyvrcholí, aby mohli získat co nejšokující záběr. Brutalita se stává virální, tragédie láká diváky, lajky a sdílení nahrazují skutečnou účast. Přitom by stačilo jediné – telefon nechat v kapse a použít ruce k pomoci, ne k natáčení.

Není to jen teorie. Případů je nespočet. V berlínském metru mladý muž brutálně shodil dívku ze schodů. Desítky lidí se dívaly, ale nikdo nezasáhl. Video však mělo během pár hodin miliony zhlédnutí. Ve Francii se dva studenti poprali přímo na hlavní třídě. Zatímco se jeden z nich snažil zvednout po ráně pěstí, kolem něj stálo asi dvacet lidí – nikdo však nezasáhl, protože všichni natáčeli. Ve Spojených státech spadla starší žena do kolejiště. Tři lidé ji mohli okamžitě vytáhnout, ale místo toho zvedli mobily a začali sdílet.

Co se změnilo? Odpověď je prostá: technologický pokrok předběhl morální odpovědnost. Lidé mají nástroje, ale neumí je používat správně. Místo toho, aby mobil posloužil k zavolání pomoci, stal se prostředkem k budování online prestiže. Čím extrémnější video, tím větší ohlas. A empatie? Ta se stala vedlejším produktem, který už nikoho nezajímá.

Psychologové se shodují, že tento fenomén souvisí se změnou vnímání odpovědnosti. Když vidíme neštěstí skrz displej, máme pocit, že se nás to netýká. Jakmile se z přímé zkušenosti stane vizuální obsah, mozek přepne do pasivního režimu. Kromě toho nás sociální sítě naučily, že pozornost je komodita. Každý like, každý komentář znamená uznání. A co může být větším magnetem na lajky než šokující tragédie?

Další problém je společenské schválení. Když všichni okolo natáčí, přece nebudu ten, kdo pomůže, že? Je jednodušší se přizpůsobit než riskovat, že budu vypadat jako ten naivní, kdo ještě věří v lidskou solidaritu. V psychologii se tomu říká „efekt přihlížejícího“ – čím více lidí kolem, tím méně pravděpodobné je, že někdo zasáhne. Dnes se k tomu přidává ještě aspekt „digitálního publika“ – nejen že jsou přihlížející pasivní, ale zároveň se aktivně snaží situaci zvěčnit.

A co nás čeká dál? Přijde doba, kdy i poslední zbytky empatie zmizí? Kdy budeme jen pasivní diváci života druhých, místo abychom se stali jeho účastníky? Možná už tam jsme. Možná je čas se zastavit a zamyslet. Jak bychom chtěli, aby se k nám zachovali ostatní? Chtěli bychom, aby nám někdo pomohl, nebo abychom byli jen dalším virálním videem na TikToku?

Řešení není složité. Stačí si uvědomit, že život není obsah. Nejsme jen kamery se sociálním profilem. Pokud vidíme někoho v nesnázích, první instinkt by neměl být vytáhnout telefon, ale nabídnout pomoc. Pokud chceme vrátit empatii do světa, musíme začít u sebe. Změnit myšlení. Odložit telefon. A jednat. Jinak se jednoho dne probudíme ve světě, kde už nikdo nepomůže – jen natočí a nasdílí.